• 
• 
• 
• 

zvonek

Zvonek (rostlina) na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Sláva Sušice :: odstavec 62

  Byl tak světlý večer, že se mi chtělo jít pasekami až k Prášilskému jezeru. Dokvétaly arniky, vánek roznášel jejich hořkou vůni, v brusinčí se rděla červeň vrcholícího léta, pod temnými keři jalovců se modraly kuličky borůvek a nízké slunce zlatilo stébla rozvlněných metlic. Potkával jsem rozesmátá děvčata s hřebeny na česání borůvek a jejich smích zvonil křišťálovou slovenčinou jako ze studánky. Měkce se mi kráčelo po poduškách ploníku mezi třezalkami a velkými šumavskými zvonky...

• Kašperské Hory :: odstavec 25

  Pod šedými kmeny jedlí kvetou žlutavé zvonky náprstníků, mezi nimi zahledáš tolitu lékařskou a v lískoví kvetoucí ostružiní, na kameni se rozbujely rozchodníky, velikými modrými zvonky pohupuje vítr a na všechny věci padá dřímavé ticho i temnězelený teskný stín. Šedavost zdí, strmějících nad zarostlými příkopy, jen zdůrazňuje tuto tesknotu a soustřeďuje ji lidem do nitra.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 61

  U cesty ke Klášterci jsem trhal veliké šumavské zvonky, vzpomínaje na Antonína Sovu, jehož otec odtud pocházel. - Už jsou všichni na druhé straně za Šumavou... Veliký hřbitov aut a tanků vyvolával hlasem ozvěny hrůzu nedávných dnů, ale naší vojáci vedle na lukách sušili sena a na rzi děravé pohozené německé přilby trylkoval konipásek. Na pastvinách u lesů zněly zvonky stád, přečisté potoky pospíchaly s vrchů k chalupám se šindelovými střechami a mě na cestě k Vlachovu Březí tiše ovanuly vzpomínavé verše Sovovy, vyvolávající vimperské ovzduší před sto lety...

• Krajina mýtu :: odstavec 58

  Na dvoře dlážděném křemínky stával nad roubenou studní košatý štěp. Zpod něho vyhlíživala panna Katuše, dcera svobodnikova, svého panoše Jana, jenž za stmívání vyjížděl na selském koni z trocnovského údolí k své znejmilejší. - Pacholíku rozkochanýl - Už minul doubravu, už vjíždí do kopce vymletou polní cestou mezi osikami, pod nimiž na mezích u žitných lánů se modrají zvonky a z rosy voní bílý jetelíček. Stojím zadumán nad vysokým stonkem kytičky, z jejíž tiché modři mě vždycky navštěvuje sen, a zřím do tvého mírného zraku, ó Čekanko!