František Teplý

František Teplý na Wikipedii

Související

Příspěvky k dějinam českého rybnikářství

Reference

Do šumavského Podlesí :: odstavce 34, 43, 54
Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.
...
Neubráníme se však mocnému pohnutí, díváme-li se s Věnce po kraji. Skoro každý vrch, který je na dohled, má stopy nějaké dávné fortifikace a nelze nepostřehnout, že je v tom určitá zákonitost a soustava. Při pěších potulkách v kraji co chvíli narazíme na různé hrůby, mohyly, "tejna" a hradíště, na staré topické názvy polních tratí, sahající hluboko do minulosti. Strážná úloha kraje je ověřena jeho minulostí králováckou, kterou nám tak pozorně vysledoval archivář Teplý. V hovoru s lidmi postřehneme i zvláštní starobylou češtinu, jinde už neslýchanou. Tento domov lidí starožilých, nepraktických, lpějících houževnatě na starých zvyklostech i přežitcích, je také domovem pověstí, ústním podáním předávaných z pokolení na pokolení. Nedivme se, že uslyšíme o divci, divém muži, balvany na pastvištích se nám promění v zkamenělé stádo a mlha zase v plačící zakletou paní. I boží muka jsou zdrojem pověstí. Nejstarší z nich, stojící mezi Malenicemi a Zálezly, pamatují století třinácté. V každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost. Myslím na truhlu, chovanou v kraselovském kostele, která předpovídala smrt. I když mnozí zdejší lidé, nazývaní světáky, viděli opravdu veliký kus světa, lnou k rodné domovině a vžívají se zas do starého způsobu života. Na staré důvěřivosti a starožilosti kořistili mnozí čiperní podnikavci, ale lid rostl dál ze svého jádra a myslil si při tom své.
...
Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.
Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 55
Sám pro sebe věřím ústní tradici, která dochovala zprávu, že autorem tohoto zbožného epitafu je archivář František Teplý, jeden z nejdůvěrnějších přátel Baarových. Baar mu prý ještě zaživa napsal oplátkou jiný náhrobní nápis, který si můžeme přečíst na malenickém hřbitůvku. Oba psávali hlavně zamlada příležitostné verše a jejich vzájemnou spolupráci můžeme sledovat v některých kapitolách o Janu Cimburovi i v společné monografii Klenčí, městečko na Chodsku. Na stránkách Baarova památníku nám pan archivář mnohé z tohoto vztahu naznačil v přátelském vzpomínání, výstižně nazvaném Jak jsme se sbratřili s J. S. Baarem. Výraz "sbratřili" má v tomto případě hlubší význam i závažnost.