Sláva Sušice ::
odstavce
82, 87
Na louce před Čeňkovou pilou se popásají krávy, děti jsou zabrány do svých her, tu a tam některé odběhne k řece, aby přihlíželo cvičení vojáků. Ti si napjali přes vodu lano od olše k olši, zavěsili na ně lavičku, usedli na ni v plné výzbroji a ručkováním se posunují s jednoho břehu na druhý. Odešli vojáci, odcházejí i děti. Pomaloučku se stmívá. Za Smetanovým smrkem vystupuje srpeček luny, poslední nazlátlé světlo hasne v travách, rozvoněly se tavolníky a nad toteny se do vlahého večera rozkmitala světélka svatojanských broučků. Od vody zaválo chladem, zdvihla se lehounká mlha a ty chtě nechtě tušíš na zeleném trávníku roztančený zástup rusalek. Je ticho, jen řeka zvoní o kameny. Každý pramínek má svou melodii a všechny splývají v podivný souzvuk a přísvit. Nejsem tu sám. Ještě nějaký osamělý rybář mlčelivě a soustředěně vysedá nad udicí a pozoruje splávek, zda jím nezacuká některý z pstruhů. Což aby to tak byl Hannes Gruber z lidové pověsti, a zjevuje se právě mně...
...
K nejvyššímu z nich se váže vzpomínka na jedny z nejšťastnějších chvil Smetanova života.
Čeňkova pila, Smetanův smrk