• 
• 
• 
• 

čejka chocholatá

Čejka chocholatá na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Vzpomínka malířská :: odstavec 2

  Taková chvíle mě vždycky zavede na hráz Podskalského rybníka, pod oblohu jednoho podjarního dne, kdy nebe nad námi letí a v suchém rákosí slyšíme vítr a vlny, na loukách žloutnou první blatouchy a zakníhá první čejka, pole jsou prázdná, země neprobuzená a na koupání nelze ještě pomyslit. Stín studí jinovatkou, na sluníčku zabzučí z podbělového květu první odvážná včela, jehnědy střásají pel, ale zjasněná modř Třemšína má už v sobě něco z příslibu jara. Tušíme je ve větvích, ve vzduchu, v očích.

• Rybníky :: odstavce 7, 11

  Ještě dlaň větru rozprašuje zlatý pel jív do zmrzlého sněhu ve stínu mezí obrácených k severu, a už praskající led ohlásí prudkými rytmy přicházející jaro. Oslnivé zrcadlo tání přivolá pláč čejčin a ve vysokém modru plují bílá letící oblaka. Pod nimi se rodí svět České Arkadie. Jaro přivábí k rybníku nejdříve děti a housátka. Na mělčině vře voda pulčí havětí a tetelivá vážka píše neklidnými křídly báseň tak vzrušující, až se nad ní tají dech. Nic úděsnějšího jsem nezažil než pohled na řemenatku, šroubovitě se soukající z útrob mrtvé bělice; z těch dob mám pocit neurčité bezbrannosti před každým černým kořistnictvím.

  ...

  Jak nevzpomínat kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křížem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu nevěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí pařízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blížkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, která by potvrdila, že některému z nich ublížily.

• Hlasy domova :: odstavce 1, 52, 179

  Brázd hnědí hloubavou a třeslic tichým váním ten kraj se obléká... Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem, Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků. Šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozjezděných cestách sunou se těžce vozy - a pak už nic a nikdo neporušuje ticho, zahleděné ted samo do sebe. Všechno je zastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln - a lidský hlas, náhle vyslovený, připadá v této chvíli jako rouhání.

  ...

  Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".

  ...

  Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.

• U Sudoměře :: odstavec 6

  Nejsi v krajině ledajaké - nebude se vemíouvati do přízně tvého zraku slíčností svého odění. I tvář její je přísná, nehybná, vzpomínající. Ani pláč čejčin nad ostřicemi mokrých luk a těžkými vlnami brázd - ani pípání rackovo nad šedivým zrcadlem hladin nejsou jejími jedinými hlasy v tom stálém soustředivém tichu.

• Krajina alšovská :: odstavec 43

  Od Radobytec k Cerhonicům vede polní cesta, kolem níž se střídají žitniště a louky, kdesi pod lipou v křoví něco zašustí a ze skrýše vylézají čtyři malá ježčata. Na pěšince zazlátnou krovky střevlíka, od rybníka zakníhají čejky, obzor je nízký, přetínaný vysokými topoly, a za kvetoucími bramborami vystupuje nízká věž cerhonického zámečku. Vzpomínám na několik tváří najednou. Před vsí je kaplička, ke které se vztahuje Jiráskova Balada z rokoka, z francouzské vojny, kdy tu byly na útěku ze zámečku zavražděny v lese tři mladé Francouzky zámeckým mušketýrem, hajným a jedním sedlákem. Jiráskovo vyprávění se opírá o rozhovory s přítelem Mikolášem Alšem, který se na ně rozpomínal ze studentských let, kdy mu je na černé hodince vyvolával ze své živé paměti strejček Tomáš. "Bůh ztrestal všechny tři: sedláka chromotou, strom v lese zabil hajného a mušketýr bez šavle bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku..."

• K metropoli kraje :: odstavce 24, 46

  Nevím, zastavil-li se na Králičím ostrově se svou kamerou dr. J. V. Staněk; ptačí svět by jistě zaujal jeho pozorný zrak, že by mu nestačily celé kilometry filmů. Jdeš, z dutiny dubu vyhlédne přimhouřené oko soví, volavky stojí na břehu nepohnutě jako nějaké exotické božstvo, čejka zapláče z mokřin a bukač tě zmate tolik svým zabučením, že marně vyhlížíš někde v rákosí pasoucí se skot. A těch čírek, potápek, kachen, lysek, hnízd, travin, rákosin, brouků, buchanek, perlooček, pijavek, komářích larv! Mrská se to ve vodě, žije, létá, mizí, plazí; nedohlédneš, nedopátráš se začátku ani konce...

  ...

  Překrásný kout svítá je kolem Opatovic: k severu zámek Hluboká, vlevo od něho k Bavorovicům dubová stromořadí, vpravo táhne se od Zámosti k Hrdijcům hosínská stráň, nahoře Hosín, barokní kostelík s plechovou lesklou střechou, stráň porostlá lesem borovým a březovým, uprostřed s velkým sadem třešňovým, takže se za květu skvěla bělostí. K jihovýchodu pahorky, táhnoucí se od Rudolfova k Doubravicím, k jihu budějovické věže, dál vpravo stráni u Včelné. Dále vzadu modré hory u Věžovaté Pláni, potom v údolí Zlaté Koruny začíná se zvedat pozvolna hora Kleť, před ni jako kulisa hora Kluk. A z hosinskě stráni vidět celé pásmo šumavských hor od Kleti přes Chlum, Libín, Boubín. Vpravo od Boubina patero kulis horských, lim dále tím vyšších a modřejších, a vzadu vidět vrcholky vzdálených hor nikde u Hor Kašperských. K severozápadu nejkrásnější pohled přes zrcadla Munického rybníka, Bezdrve, Vojtíšky, k Hlodalkám nad Netolicemi. Ještí rozsáhlejší pohled jest od vrcholku hosinského návrši a celkový pohled je zvlášť pěkný z Hůrky nad Municemi. V blízkosti Opatovic rozsáhlé louky kolem řeky, nad lukami krouží úpěnlivě plačící čejky. Za letního žáru tetelí se a vlní se vzduch nad zemí.

• Třeboň :: odstavec 12

  Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 19

  Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z osvětleného loubí hospody U Uchytalů poděkují za pozdrav, uvědomíme si, že jsme v Jarošově. Hořký dech olšin, chlad pospíchající říčky a blízké hvízdnutí vlaku nás provází k vilce na konci vsi, kde je pro nás připravena "přibíračka", jarošovská oblíbená večeře, loupané brambory zapíjené kyselým mlékem. Ještě před spaním slyšíme z rozvoněného kvítí zapísknutí smrtihlavovo, jehož tetelivé chvění má v noční tiši vskutku něco strašidelného, ale tma patří lyšajům, můrám a netopýrům, stejně jako hvězdám, probleskujícím z listí, jež se zrcadlí v temné zpívající hladině.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavce 20-21

  Je slunný nedělní letní den. V Peci slaví pouť a na silnici pod javory jezdí motorky, v autu vidíš sedět chodskou babičku se starodávným šátkem, jistě jede se synem nebo zetěm k vnoučatům a popovídat si s vdanou dcerou. Za chvíli se cele hroužíš do ticha, které přerušuje čejka svým vzlykavým zakníháním. Černou hladinu rybníčka zčeřila potápka stříbrným vějířem vln. Celá krajina zjihla a zpozorněla. Jak dávno už jsi neslyšel křepelku, a ted se ti nějak hlasno ozvalo z podmezí její zavolání: Pět peněz! Pět peněz!... Dvě ptačí legendy si pan profesor Hruška vymyslil na svých samotářských toulkách a ty si v jeho stopách znovu připomínáš toto básnické čtení.
  Jedna z křepelek se dostala až do Egypta. Skryta v obilí slyšela, jak žid vymáhá na svatém Josefovi pět peněz za opuštěnou jeskyni v polích. Zželelo se křepelce opuštěnosti božského dítěte i rozlétla se po celé egyptské zemi, aby vyprosila pro Jezulátko požadovaných "pět peněz". S nastávajícím jarem se musela po zákonu ptačích návratů vrátit do svého českého domova a od těch dob jí zůstalo na památku známé křepelení. Na mezích u kamenů kvetou rozchodníky. Chodské děti vily z nich na pastvách věneček, který zavěšovaly na Kristovu hlavu skloněnou na pol ním křížku pro památku na trnovou korunu, jak je tomu učily maminky... Z luk dlouze zakníhala chocholatá čejka, zvěstovatelka jara a třpytných vod.

• Rybníky :: odstavce 7, 11

  Ještě dlaň větru rozprašuje zlatý pel jív do zmrzlého sněhu ve stínu mezí obrácených k severu, a už praskající led ohlásí prudkými rytmy přicházející jaro. Oslnivé zrcadlo tání přivolá pláč čejčin a ve vysokém modru plují bílá letící oblaka. Pod nimi se rodí svět české Arkadie. Jaro přivábí k rybníku nejdříve děti a housata. Na mělčině vře voda pulčí havětí a tetelivá vážka píše neklidnými křídly báseň tak vzrušující, až se nad ní zatají dech. Nic úděsnějšího jsem nezažil, než pohled na pijavici, soukající se šroubovitě z útrob mrtvé bělice; z těch dob mám pocit neurčité bezbrannosti před každým černým kořistnictvím.

  ...

  Jak nevzpomínati kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křižem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu neuvěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí parízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blízkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, že by některému z nich ublížily.

• Hlasy domova :: odstavec 2

  Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem. Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků, šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozježděných cestách sunou se těžce vozy — a pak už nic a nikdo neporušuje ticha, zahleděného teď sama do sebe. Všechno je pozastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln — a lidský hlas, náhle promluvený, připadá v této chvíli jako rouhání.