Bohumil Ullrych

Reference

Březnice :: odstavec 30
Vždycky tu bylo několik nadšenců, kteří činili z Březnice místo čilého kulturního ruchu. Jeden čas tu vydávali regionální vlastivědnou knižnici a pravidelně vycházející sborník, pečlivě redigovaný Ludvíkem Furstem. Dnes tu mají v zámku pěkné museum, kde je rovněž sbírka obrazů z pozůstalosti Bohumila Ullrycha, a v městě budují drobný průmysl.
Stříbrné Hory :: odstavec 30
Přijíždívali s ním í jeho umělečtí přátelé. Vincenc Beneš mu tu namaloval pro vzpomínku í potěchu duše maminčinu chaloupku, jiný kamarád z Umělecké Besedy, Václav Rabas, sdílel s ním jednoho léta několikadenní pobyt v rodné krajině. Jednou zajel za mnou i do Myslíva, kde jsem tehdy hostil Aloise Moravce a Bohumila Ullrycha a kde byl na letním bytě malíř Josef Kočí se svým bratrem sochařem. Pamatuji se, jaká to byla radostná návštěva, při níž se hovořilo o kraji, o poesii i malování. Vydal jsem tehdy "Kvetoucí trnku" a dozvěděl jsem se později od přátel, jak Dr Hlaváč nosíval vždycky po kapsách několik výtisků a poděloval tímto kvítím našeho domova všechny své známé místo květin daleko honosnějších. Aspoň po letech budiž tu vysloven upřímný dík za tuto věrnou příchylnost k poesii začínajícího básníka.
Pouť vzpomínavá :: odstavce 1-3, 8, 15, 23, 25, 27-28, 30, 32-37, 41, 45-46, 49-50, 53, 57
Zvláštní tesknota provázívá poutníka "pěšinkami mrtvých", kde každý krok vyvolává z nenávratnosti času dávno dožité děje i podoby tváří, jež jsme milovali. Pojdme krajinami jihočeského malíře Bohumila Ullrycha a dívejme se pozorně a dlouze. Bude to trochu vzpomínek, evokací a vyprávění, kus života, vyvolaného z jeho krajiny, několik příběhů, jimiž bych chtěl čtenářům přiblížit tuto krásnou osobnost, jak jsem ji poznal sám.
Navštíví-li poutník Velký Bor na Horaždovicku, kde se Ullrych v devadesátých letech narodil ve škole, zbudované ze starého zámečku, stěží se tam už něco dozví o panu učiteli Ullrychovi, otci našeho malíře. Nezdržel se tu dlouho a vystřídal ještě jiné štace strakonického okresu, kde působil až do své smrti. Bývala zde vladyčí tvrz s klášterem klarisek, zbořeným tábority, a jen název louky "Pod městem" připomíná onačejší podobu osady a byvší čas borské slávy. Tomu je však již strašně dávno... Nikdo z rodáků později nevynikl; jméno Silvestra Krnky, vynálezce rychlopalné ručnice, která přispěla k vítězství ruské armády ve válce s Turky, kromě zasvěcených odborníků dnes už nikomu nic neříká. Puška "krnovka" byla tehdy nejmodemější zbraní své doby, ale i jinší jména se vytrácejí z lidské paměti.
Slatina, kam se Ullrychova rodina přestěhovala, je táž jako před šedesáti lety. Náves s dvěma rybníčky, stará synagoga a zápisy ve školní kronice psané rukou jeho tatínka, toť vše, co zde pamatuje Bohumilovo dětství. Trpělivý poutník navštíví Čertův náramek, zvláštní geologický útvar v lese, opředený pověstmi, i starý židovský hřbitov uprostřed vzrostlých sosen, ale tato místa přivolávají spíš melancholii než jas dětského života. Věru, odlehlá končina s krásnými výhledy k šumavským horám, k nimž se díváme přes Svéradice, rodiště barokního misionáře pátera Albrechta Chanovského, prosťáčka božího; dítě však nemívá zpravidla mnoho smyslu pro obzory a historii. Až později by je byly zaujaly sousední Chanovice, ves na výšině s kostelem a barokním zámečkem, v jehož parku kvetou tisovníky a růžové keře, kde vedle mohutných lip stíní trávník červené buky a tři překrásné modříny se odrážejí v modré hládi rybníčka. Na faře mají starý křížek ze slonoviny, který prý Ferdinand III. "vlastní rukou spanile zhotovil". U staré cesty k Újezdu stojí kamenná barokní statue svatého Martina. Pojetí sochařovo se podstatně liší od vžité představy rytíře na koni, dělícího se s žebrákem o polovinu pláště. Světec je zde zpodoben v biskupské mitře; v jedné ruce drží berlu, zatím co druhá spočívá na rozevřené knize. K nohám se mu tiskne pěkná vykrmená husa. Svatomartinské posvícení? Ba ne, dověděl jsem se, že bývalá vrchnost dala tuto sochu postaviti jako poděkování po skončeném dobytčím moru.
...
Teprve Strašice, zapadlá ves pošumavského Podlesí, je pravou krajinou Bohumilova dětství, vnímavými smysly prožívanou a vyvolávanou milostí vzpomínek až doposledka. Život učitelského chlapce se v ničem nelišil od života ostatních venkovských dětí. Jako u nich jistě byste i v jeho kapsách nalezli provázek s udicí, přichystanou pro lov okounů v potoce Kolčavce, jako ony pociťoval trnutí strachu při večerních výpravách za "luskami", i k nim do školy chodily 13. prosince Lucky, převlečená děvčata, jedna v černém, ostatní bílé, s dlouhými papírovými nosy, způsobující v celé domácnosti nepopsatelný nepořádek. Každoročně přicházely a zpívaly stejnou píseň, předlouhou a modulovanou do zvláštní kadence:
...
Dodnes se říká ve Strašicích "strejčku" a "teto" - a když po čtyřiceti letech zavítal Ullrych znovu do této vesnice, zůstal stát jako přimražený. Na návsi před kapličkou s červenou vížkou stojí pod staletými lipami starý brusič s bílými vousy u vozu s plachtovím. Hubený šímlík hrabe kopyty, přivázán u oje. Malíř si dává brousit nůž a dovídá se, že milý děda sem jezdí už čtyřicet let, že znal jeho tatínka a na všechno se dobře pamatuje. A dojatý malíř nalézá na kmeni staré lípy díru v kůře po medvědovi, který za jeho dětství po něm šplhal nahoru na rozkaz medvědáře, svého pána. Roubená studna na návsi je táž jako tehdy, když se u ní s ostatními dětmi v zimě klouzával, a louže, kdysi obávaná "koňská jáma", se v očích dospělého muže jaksi zmenšila, jen ovocné stromořadí, sázené ještě jeho otcem, mohutně vyrostlo a zkošatělo. Dějiště stejné jako před lety, jen herci už jsou jiní...
...
Watteau a Mánes! Drahý Bohumile, už chápu, proč právě tito dva malíři očarovali tvou duši; nemohlo být jinak, protože i tobě byl dán citlivý smysl pro dívčí krásu a líbeznost.
...
Pan řídící Ullrych nalezl v Novosedlech zcela odlišné prostředí, než bylo ve Strašicích. Kraj byl sice bohatší, ale větší část vesnice propadla alkoholu, čtyři nejkrásnější usedlosti přišly na buben a mladí hospodáři neznali jiné zábavy než denní vysedávání v hospodě. Proto musil své vychovatelské úsilí zaměřit především na dospělé. Založil ve vsi Pošumavskou jednotu, hospodářský spolek, hasičský sbor a ochotnické divadlo. Ve školní kolně stála celý rok nová stříkačka s plátěnými vědry na hašení. Když ve vsi hořelo, byla to zpravidla dcera Lidunka, která musila hasičské nářadí připravit k prvnímu použití, než z polí přiběhli skuteční hasiči. Dveře do školy se netrhly zejména v senách, kdy je čas rojení včel; a pan řídící musil mít stále přichystaný trokar pro případ, že některá pasačka se příliš zabere do hry a krávy nechá pást na mladém jeteli.
...
První představení bylo téměř bez diváků. Panímámy nakukovaly oknem, ale dovnitř nevešla žádná ani ze zvědavosti. Hospodáři dali přednost vžitému oblíbenému mariáši. Ani s ovocnou školkou nepochodil. U školy byla skalnatá planina, nikomu k potřebě, jen prasata v ní ryla. Tu si vyorodoval na místní školní radě, ale nikdo z dospělých nepřiložil ruce k dílu. Sám s většími školáky musil lámat kámen, s mladším kolegou vyrýval drny, navezl zem a nikoho z kolemjdoucích ani nenapadlo, aby nabídl potah k zorání, jakou měl radost, když na návsi vysadil první kaštany, u katovické silnice lípy a třešně, které však velmi trpěly od "hamburáků". To byli formani, kteří vozili z Podlesí po nápravě dlouhé dříví ke Katovicům, odkud bylo plaveno po vodě až do Hamburku. Tehdy byly novotou v kraji zástěrkové věnečky. Pan řídící složil k nim písně, děvčata našila kroje, ale panímámy nechtěly dovolit dcerám, aby šly tancovat na tento divný bál. Zdrželi jsme se déle v prostředí venkovské školy ze sklonku století nejen proto, abychom vás důvěrně seznámili s ovzduším Bohumilova dětství, ale i pro vyvolání života pootavské vesnice před půlstoletím.
Bohumil chodíval nejraději s panem učitelem Kubíčkem na lov ryb a raků do potoka Rachače pod Kátouckou horu, dychtivě se účastnil "čumendy" při svatbách a všetečně nahlížíval do osvětlených oken hospody při posvícenských muzikách. Tehdy ještě zněla vesnice písní cepů dlouho do vánoc a z chalup voníval chléb, jejž pékávaly hospodyně v domácí peci. Od dětství poznával tak důvěrně celý barvitý život staré vsi, její zvykosloví a ustálený řád, který se v jádře neměnil do první světové války. Co v něm bylo pro vnímavého chlapce překvapení a vzruchu!
...
Bohumil ho měl rád. Všichni pejskové na březích vod z jeho pozdějších obrazů jsou vlastně vzpomínkou na Alíka a Bohumilova láska k zvířatům se datuje z těch dob.
...
Bohumil už studoval na písecké reálce a těšíval se na prázdniny domů. Jednou celá škola voněla medem, jejž právě pan řídící vytáčel z mezistěn na medometu, když se po Bohumilovi sháněli dva chlapci. Jeden z nich byl Alois Moravec, posluchač uměleckoprůmyslové školy, jehož tatínek učil v nedalekých Střelských Hošticích, druhý byl Moravcův bratranec Viktor Pešek z Nepomuku, rovněž adept malířského umění. Čiperný Moravec se zajímal o pohodného i hamerníka, postál u nové kruhovky, kde cihláři právě dělali cihly, a jistě si nakreslil ve vsi starou chalupu s pavláčkou, kde říkali U Pizdáků. Bohumil vedl své hosty údolím Kolčavky do Hrobí, ukazoval jim vrchy a lesy, které zde mají starobylá jména: Vraník, Kůstrý, Na lipici a Boží kámen. Zde se jistě zastavili, protože odtud je možno spatřit nejen řeku Otavu, ale i průsvitně modrou siluetu Rábí. Jiný vrch, Kamenná bába, byl znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy nezlomně, že se dostanou do požehnaného stavu, když usednou zde na velký kámen, mající ženskou podobu.
Pouť mladých nadšenců skončila na Střele, kde Moravec, zvídavý sběratel pověstí, mohl hledat dvanáct zlatých sošek apoštolů, které čekají v hradní studni svého objevitele. Nezískal ani zde světského bohatství, ale na Střele se začalo jeho věrné přátelství s Ullrychem, jež vyvážilo leckteré poklady tohoto obmyslného světa.
Zadní Zborovice, kam byl řídící Ullrych poslán, aby zlepšil vzájemný poměr mezi občanstvem a školou, zkalený povahou jeho předchůdce, mají docela jiný ráz než Novosedly. Svažitý terén s chudou písčitou půdou vyžadoval od drobných zemědělců obezřetné hospodaření a těžko získávaný peníz nutil k šetrnosti. Odlehlost od železnice i okresního města vytvářela zde podminky pro kulturní práci školy, s vděkem od sousedů přijímanou. Ze školy postavené o samotě na kraji obce je nádherný pohled na šumavské vrcholy, jejichž dominantu tvoří zasněžený Javor, táhlá vlna Boubína i špičatý Bobík. Sousední Třebohostice, Doubravice a Krty si zachovaly mnohé památky barokní selské architektury, zvlněná krajina skýtala malířovu oku mnohý lákavý motiv, ale Bohumilovi, který sem dojížděl z Prahy na svátky a prázdniny, stýskalo se přece jen po řece Otavě.
Poslední škola, kam se Bohumil vracíval domů, byla ve Štěkni. Obýval tam komůrku s cihlovými dlážkami, kde si rozložil mezi voští svoje papíry i plátýnka, a rozhlížel se z okna přes hřebeny střech k Podsrpu, Modlešovicům, na celé východní Strakonicko. Když se vracíval z toulek, bzučelo to v jeho malířském tusculu samými včelami jako ve včelíně.
Zamiloval si toto městečko, stulené pod windischgratzským zámečkem jako kuřátka pod kvočnou. Z jeho oken se ozýval dívčí smích, který umlkal pod přísným pohledem "anglických panen", řádových sester, jejichž učitelská činnost se těšila přízni bohatých rodičů. Zámecký park byl aspoň zčásti přístupný obecenstvu, které se mohlo procházet i stinnou alejí, nazvanou "Mutterweg", určenou dříve jen pro procházky staré hraběnky. Zahradnický domek je rodištěm Františka Spilky, profesora sborového zpěvu na pražské konservatoři a prvého sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů, u jehož založení stál a jejž řídil 14 let. Dvořákův žák z varhanické školy, projevuje se i ve svých skladbách jako srdečný lyrik "dvořákovského svěcení a bendlovské tradice". Bohumil mu při několikerých setkáních připomenul Štěkeň, ale starý pán žil příliš dlouho v muzikantském světě a o rodné městečko neprojevil zvláštní zájem. Nejen výtvarné zaujetí, ale především láska vedla Bohumilovu ruku, když si tu citlivě kreslil starou barokní faru se statuí svatojanskou nebo dvouštíté průčelí statku u Sosnů.
Z Volyně sem zajel Alois Kalvoda, aby tu na objednávku maloval žňový motiv s pozadím městečka, a Bohumil zase zachytil v akvarelovém obrázku oblíbeného krajináře při práci v plenéru, jak sedí pod paraplíčkem. Kluci zvědavě nakukují zpovzdáli, jak mu jde malování pěkně od ruky.
...
Bohumil ho zastihl ve Štěkni už jako starého pána, jenž bydlel jeden čas v domě pekaře Velána a později v zámku. Stará rybářská vášeň ho ani ve stáří neopouštěla. Měl s ní určité nesnáze a o jeho rybaření se vyprávějí bohatýrské příhody; jednu rozmarnou jsem slyšel sám. Štěkeňští dobře vystihli, že "pan rada", jak mu všeobecně říkali, nemívá při rybolovu veliké štěstí. Špatně už mu sloužil zrak a tato vada byla příčinou jeho rybářských neúspěchů. Dovolili mu tedy lovit i v rybníce. Starý pán se usadil s prutem na hrázi, hodí udici, trpělivě čeká - a nic. Jeden bodrý soused jde zvečera kolem a už zdaleka projevuje účast: "Tak berou, pane rada, berou?" - "I kdež, sedím tu už od rána - a ani jedna nezabrala." - Hovorný stařík se pozorněji podívá a usměvavě prohodí: "Pane rada, takhle níc nechytnou, to si musejí hodit udici do vody, mají ji zabodnutou v klobouku."
...
Na ostrůvku se Bohumil obezdil hradbou z kamenů jako Robinson proti lidožroutům a každého rána se tam uchyloval se svou prací. Jeho rybářství bylo jen záminkou k snění. Sám skryt, odpozoroval celý široký rejstřík postojů a gest mladých pradlen, jež žádný model z povolání nemůže vymyslit. Nejraději sedával v zákrutu řeky nad přívozem U Mostáka, odtud také pochází jeden z jeho nejkrásnějších obrazů "Večer na Otavě". Pod Přešťovickým kopcem, na jehož vrcholku je keltské pohřebiště, objevené archeologem Dubským, zpomalí řeka Otava svůj krok v místech prastarého brodu, dodnes užívaného. Tady mohl malíř pozorovat, jak přejíždí brodem sedlák Krejčí s fůrami sena a vynadívat se dosyta na nazlátlou oblohu nad Slaníkem před západy slunce, které později mění řeku Otavu v sytě červenou stuhu. Tehdy ztemní táhlé kopce Kuřidlo, Šibeniční vrch i Tisovík s Jaslovem a do šera svitnou obrysy krav, zacloněné rozplývavou dýmavou vlnou pastevčího ohníčku.
Pro Bohumila to byla nejkrásnější a nejstarobylejší krajina česká.
...
Bohumil si najal ve vilce řídícího Knihy dva pokojíky, které zaplňoval obrazy stále bohatšími a lyričtějšími. Dobíral se v nich podoby kraje, jak ji nemůže nazříti turista. Je v ních zároveň hluboké poznání: nemaloval jen impresivní dojmy, ale soustředil si v nich zároveň všechno, co je pro kraj typické.
Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...
...
Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.
...
Chtěl ještě dokončit cyklus jihočeského venkovského roku. To už mu dopřáno nebylo. Škoda. Vedle velikých synthetiků české vesnice, Alše a Lady, mohli jsme mít v míře sice skromnější, ale jistě ullrychovsky osobitě procítěný cyklus českého roku na vsi, namalovaný se zanícením a láskou, s radostí i porozuměním, jako ostatně vše, co vyšlo z jeho citlivé a pilné ruky.
Hlasy domova :: odstavec 87
Po první světové válce objevili tichost a krásu našeho domova pražští letní hosté, mezí nimi se objevují i první malíři. Josef Kočí zde pilně maloval dvoje prázdniny, Vojtěch Sedláček si sem zajel pro několik kreseb k Bartošově knize, vystřídal ho Bohumil Ullrych, Stanislav Doležal a Vladimír Pleiner. Trvalou památku nechali po sobě Alois Moravec a F. V. Mokrý svými návrhy k dvěma chrámovým oknům, která dal zhotovit Dr Jan Bartoš se svým bratrem. Zůstane jeho ctí, že si dovedl vybrat skutečné umělce, a umělcům zase náš dík za krásnou realisaci objednavatelova záměru.
Kašperské Hory :: odstavec 42
Když malířská dvojice Moravec a Ullrych malovala Mouřenec pro svůj otavský cyklus, možná, že se tu setkala s jednou zvláštností, jinde nevídanou. Na zdejší faře žil totiž farář, s plnovousem jistě neobvyklým u katolického duchovního; však mu jej musil povolit sám papež. Jinou zvláštností je márnice. Mají zde máry ještě z doby Josefa II., kdy jeden z jeho patentů zakazoval pohřbívat mrtvé v rakvích. Mouřenečtí si pořídili zvláštní máry: rakev na ně připevněná má na dně propadlo. Pohřební obřad byl vykonán podle starých zvyklostí, jen rakev byla maskována a tělo v pytli z ní vypadlo, když pozůstalí odešlí od hrobu a své práce se ujímal hrobař. Hromady hnátů a lebek, naskládané ve staré márnici, slouží ke studiu posluchačům plzeňské lékařské fakulty.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 46
Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem "Dobrodružství Pumpa a Hejla", znal jsem i Heydukovu báseň "O dobršské zvonici" a četl už dříve vlastenecky zanícené "Chválořeči" Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže...
Strakonice :: odstavec 54
Čejtický kostelík působí, aspoň na mne, baladickou nápovědí - skutečně, ukradli v něm před nedávnem krásnou gotickou archu. Jen světlonoš tam ještě bdí na oltáři a na kruchtě gotická socha druhého biskupa české země. Jak krásně, ach, jak krásně bývalo u rybníka Třetiny, Bohumile Ullrychu!
Tvář :: odstavec 14
Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovat z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ullrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Dlouze a mazlivě na něm spočinul očima, odnesl si jej do své "jeskyňky", do rána nemohl spát, co chvíli vstal z lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým ho jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy - a překvapeným autorům chtěl jí mocí mermo věnovat s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk!
Na Vodňansku :: odstavec 45
Není to daleko z Klusu. Za tratí zahlédneme na modrém pozadí nebes bělat se nad zelenou vlnou polí bílou, štíhlou věž kostela v Záblatíčku jako pastýře nad stádečkem střech. Vzpomínám na svítivost jednoho Ullrychova akvarelu, do něhož vbásnil své pohnutí, když se tu jednou zastavil na potulce uprostřed léta. Odtud zahlédneme radomilický dvůr a v zeleni luk baštu, kde jsme jednou byli s malířem Václavem Štětkou hoštěni velmi hodnými lidmi. Jižní obzor uzavírá táhlá křivka Kleti jako pozdravení krajiny budějovické. Směrem severním dojdeme k Bílé Hůrce, kde nad rozlehlým rybníkem se zdvíhá zvonice, tvoříc dominantu překrásné krajině, malíři dosud neobjevené.
Hlasy domova :: odstavec 28
Jen podle paměti tušíš v dálce lesácké vesnice podtřemšínské; Mejta, Vacíkov, Roželov, Planiny. V jeho zámečku jsi před lety viděl arcibiskupa Kordače, takového civilního, suchého stařečka. Kdo by byl tenkrát tušil, že se tato tišina stane někdy úkrytem partyzánů? Při pohledu na vrch Javory se zříceninou kostela ti vyvstanou před očima všechny pověsti a zázraky, slýchané v dětských letech od planinské rodačky, sousedky Vávříkové. Z šera v modru za švestkovými stromy jen matně zasvitl štíhlý prst bělčické věže. Malíř Josef Kočí ji tolikrát maloval, ale i F. V. Mokrý a Bohumil Ullrych. Rád ji vždy vidím, je to pozdrav domova. Čím tebe mám pochváliti, ty tiché skromné městečko v lípách, když už jiný z mých rodáků, Dr. Jan Bartoš, napsal o tobě celou knížku? A přece něco vím, o čem se v ní nedočtete ....
Prácheň :: odstavec 84
Bohumile Ullrychu, všechny ty pradleny a všichni ti rybáři od štěkenského jezu se rozběhli do tvých obrazů, lyrických a modrých jako zdejší letní nebe — a já se vždycky na ně se zalíbením dívám, poněvadž jsou laděny do radosti — a nic nepředstírají. Jako ta přeborovická dívka Běla, kterou Adolf Heyduk zpodobnil tak přesvědčivě ve své rozměrné básni stejného názvu. Vím, jak se rád vracíš do tohoto městečka, stuleného pod windischgrátzským zámkem jako kuřátka pod kvočnou — k zámečku, z něhož se dnes ozývá dívčí smích a vyhlédnou tváře ctihodných Anglických panen, řádových sester — jak si citlivě kreslíš starou barokní faru se statuí svatojanskou i průčelí statku "u Sosnů". Prostý sedlák nechal si zde postaviti lepší architekturu, než celé šlechtické rody za staletí.