-
Hlasy domova ::
odstavec
175
Nad rybníkem se zvedá lesnatý vrch se zříceninou hrádku Křikavy, jehož škajové zdivo má obdobu až na Rábí. Ve 14. století patřil pánům z Křikavy, jinak z Dornštejna zvaným, jehož členové sídlili i na okolních tvrzích v Hostišovicích, v Újezdci a Uzenicích. Nejznámějším z rodu byl Jindřich Kolman z Křikavy, mistr kuchyně Václava IV., kterému patřila Libeř u Jílového a později Obořiště u Příbramě. Tento katolický dvořan popudil nějakým neznámým činem tábority a ti jej nepřipraveného obklíčili na Křikavě. Podařilo se mu uprchnout na Obořiště, kde jej pronásledovatelé, vedeni Janem Bzdinkou a Bohuslavem ze Švamberka, zesíleni zbrojnými zástupy pánů Zmrzlíků a Buzka ze Smolotel, znovu sevřeli obklíčením. Již po třech dnech se musil se všemi obhájci vzdát na milost nepříteli. V červnu roku 1423 byl ještě s jedenácti jinými zajatci na Obořišti upálen. Tím končí i historie Křikavy.
-
Sláva Sušice ::
odstavec
5
Město vděčí za svůj vznik zlatému písku řeky Otavy i příznivé poloze na důležité obchodní cestě. Z původní ryžovnické osady byla po opuštění královského hradu Práchně založena Sušice jako hrazené královské město, které dal roku 1322 král Jan Lucemburský obehnat hradbami, o čemž svědčí kamenná deska s latinským nápisem, přenesená ze zrušené Velké brány do vestibulu dnešní radnice. Karel IV. nadal město mnohými výsadami a nesmělo být trvale zastaveno žádné vrchnosti. Sušičtí zůstali věrnými poddanými i jeho syna Václava a stáli při něm neochvějně v zápasech s odbojným panstvem. Tehdy studují na pražské universitě někteří sušičtí synkové, z nich Václavovi ze Sušice proslovil při jeho determinaci ohnivou řeč sám mistr Jan Hus.
-
K metropoli kraje ::
odstavec
106
My půjdeme polními cestami k "Peřtátu", jak zde nazývají staré hornické městečko Rudolfov, v jehož okolí jsou zavalené šachtice bývalých zlatých couků, v kterých se dolovalo už v dobách Václava IV. V kostele svatého Víta objevili budějovičtí muzejní pracovníci překrásnou gotickou Madonu, která je dnes chloubou Alšovy jihočeské galerie. Z výšin u města je nejkrá-nější večerní pohled do budějovické roviny, kdy nazlátlé, vysoké nebe se zrcadlí v mnoha rybničních hladinách a celý kraj je ponořen do modré, rozvíravé hloubky. Nedivím se pranic, že se zde usadil malíř Jiří Probošt, Kojanův žák, neboť nenalezl by jinde malířštější hodnoty širokých krajinných panorámat než tady. V střídání proměn za všech ročních dob byla to jistě inspirace nevyčerpatelná.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
52
Štítný, vrstevník Jana Lucemburského i Karla IV., žil ještě za vlády jeho syna a byl současníkem Husovým. Tep jeho srdce je klidnější, když hněte svou myšlenku v těžkém zápase s jazykem ve věcech teologických dosud nevypracovaným, ale najdeme i u něho "slova ohňová", šlo-li o spravedlnost světskou, která i po staletích dýchnou nečekaným žárem: "Veď svobodniť jsú lidé; jestli páně dědina, člověk jest boží." Dovedl se statečně zastat rodného jazyka proti jeho učeným odpůrcům, viděl střízlivým selským zrakem mnohé bezpráví a tušil snad i přicházející bouři za panování Václava IV. Nebyl však mužem činu jako mistr Jan; v tichu své tvrze přemítal o Bohu a pravdě, psal pro své dětí knihy o hospodáři, hospodyni a čeledi, o stavu panenském, vdovském i manželském, o obecných věcech křesťanských, "aby mohli krátiti chvíli čtúce v nich, a zvláště v svátky doma ve vsi, kdež ani kázání bývá, ani nešpora" a také "všem, kdož by kdy kterým se z nich slovem upamatovali k dobrému".
-
K srdci jižních Čech ::
odstavec
2
Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.
Václav IV.
