Mikoláš Aleš

Mikoláš Aleš na Wikipedii

Související

Obrázky

Mikoláš Aleš

Reference

Březnice :: odstavec 23
Pod těmito stromy běhávala Márinka Kailová, jediná láska Mikoláše Alše, a pro tyto vzpomínky na dětství Márinčino miloval Březnici i slavný malíř, který si sem několikrát zajel. Nevíme, zda si tu vzpomněl i na autora své nejzamilovanější písničky... U panského dvora náš Vitoušek orá... který tu několik let chodíval a rozprávěl se svým zámeckým pánem Hanušem Kolovratem Krakovským o českém museu a jiných vlasteneckých zájmech. Byl to zdejší zámecký kaplan a zároveň básník František Jaroslav Vacek Kamenický... A když byla už řeč o národním museu, připomeňme si, že jeden z nejvzácnějších jeho iluminovaných rukopisů "Mater verborum" a celá řada knih se dostala do Prahy ze zámecké knihovny březnické jako Kolovratův dar. Jméno tohoto vlasteneckého šlechtice se nám ozve i ze stránek románu Boženy Němcové "Pohorská vesnice", jehož je hlavním hrdinou; neodhadneme už nakolik zidealisovahým, a dráteníček z téhož románu patří rovněž Březnici aspoň svým hrobem. U svatého Rocha nalezneme empirový křížek a na něm nápis Jan Gallik... to je on.
Stříbrné Hory :: odstavec 9
Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.
Pouť vzpomínavá :: odstavec 57
Chtěl ještě dokončit cyklus jihočeského venkovského roku. To už mu dopřáno nebylo. Škoda. Vedle velikých synthetiků české vesnice, Alše a Lady, mohli jsme mít v míře sice skromnější, ale jistě ullrychovsky osobitě procítěný cyklus českého roku na vsi, namalovaný se zanícením a láskou, s radostí i porozuměním, jako ostatně vše, co vyšlo z jeho citlivé a pilné ruky.
Hlasy domova :: odstavce 6, 23, 28, 98, 100-101, 104, 107-111, 141, 150, 161, 168
Překvapila mne busta Alšovy hlavy v místnosti klášterní hovorny - opravdu překvapila, ne bez dojetí.
...
První večer byl v hospodě zasvěcen malířským hostům. U kulatého stolu v šenkovně seděla celá místní honorace a náš ilustrátor se octl v starosvětském prostředí, které tolik připomínalo Alše. Byl tu pan důchodní, pan otec ze mlýna, pan starý z pivovaru, pan řídící s dlouhou gypsovkou, převor s tabatěrkou, adjunkti, lesní, sousedé. Dlouho do noci seděla lnářská společnost s oběma malíři, kteří se potom odebrali na svůj ložument do pokojíčku nad lednicí a notně tam vymrzli.
...
I smrt Kašparova je poznamenána vzpomínkou na Matěje Kopeckého. Před svým odjezdem na Chodsko, kam si jel prostudovat materiál pro své ilustrace k Baarovým románům a kde zemřel, raněn mrtvicí, na výletě za Železnou Rudou, nakreslil ještě v Praze několik kreseb pro chystanou knížku Antonína Kopeckého "Smrt Matěje Kopeckého". Na závěrečné kresbě zachytil Smrt, spěchající od kutálejícího se bubnu i paliček Matěje Kopeckého za novou obětí. Kdo by nevzpomněl poslední kresby Mikoláše Alše, kde číhá Smrt, ukrytá ve voňavé růži...
...
Na závišínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se soškou Mariinou v zasklené skřínce. Kolem ní chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, denně cupital s bratrancem Bohumilem a zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Tam jednou před vyučováním nakreslil křídou na tabuli udiveným školáčkům baculatou tvář velebného pána Matěje Fröhlicha. Tato první školní opovážlivost skončila tentokrát šťastně. Rozhněvaný duchovní se nakonec přece jen udobřil a odměnil dětského kreslíře šestákem na bandůry. Pan farář Fröhlich byl tedy prvním prorokem, který Mikoláškovi předpověděl světskou slávu, ale jistě netušil ani jediný z jejích mnoha pozdějších ostnů.
...
Vidím malého Mikoláška v běžícím chlapci, který se bosky rozutíkal od potoka k hospodě, a zase v jiném, jenž zvědavě pokukuje u kovárny, čekaje, až mu kovář Šilha dovolí zatahat za měch.
Náhon Alšova mlýna je stále týž, jak jej před lety namaloval Josef Kočí, jen jiná voda a jiný čas plyne přes stará mlýnská kola, která už dávno neslouží. Jiný pražský malíř, profesor akademie Karel Minář, přišel si za okupace jistě na svou radost, když se mohl dívat, jak od Satavů nebo z Hudečkovic dvora vyváděli navečer plavit koně. A jaké koně! - Jen kaplička je tu nová, i písknutí vláčku mě mate. Ten tu za dětství Alšova ještě nejezdíval. Jeho dětské kroky však pamatuje prastarý jilm u mlýna Lopatárny, kde zvídavý zrak vídával na okolních holých vrších stádo ovec, které tu tehdy ovčák pásával.
...
Když zde nedávno putoval Alšův kmotřenec malíř Lev Šimák, ani zdaleka netušil, po jakých stopách tu chodí. Namaloval si tu akvarelem pohled na ves přes rybník s pozadím lesa, údolí u Lopatárny i rozložitý jilm, zastavil se mezi lesy "U lávky" pod Bejcinou a šel touž cestou k Bezdědovicům, jako před devadesáti lety chodíval Mikoláš Aleš k své tetě blatenské. Ze silnice odběhl k Chlumu, prastaré a překrásné vsi s návsí plnou barokních štítů. Tady si barevně zaznamenal jitřní ves i pasoucí se krávy, v Bezdědovicích zase chalupy u potoka a panský dvůr, rovněž pamatující Alše, kde stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatováclavská, pietně kvítím ozdobovaná.
...
Také už dávno nežije ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra, ale Alšovou kresbou, kterou se malíř odvděčil dárci, pyšnívají se Blatenští dodnes.
Alšovu studentskému mládí v Písku patří i čekanický rodák, universitní profesor Dr Josef Velenovský, botanik světového jména a významu. Byl čestným členem mnoha domácích i cizích učených společností a uveřejnil veliký počet vědeckých děl z různých oborů botaniky. Dožil se věku 91 let, vychoval na universitě mnoho význačných žáků a ještě v roce 1947, když mu bylo 89 let, připravil do tisku své poslední dílo Novitates Mycologicae Novissimae, v němž popsal mnoho nových druhů hub. Byl rázovitou osobností i v jiných kulturních oblastech a jeho zásluhy byly zhodnoceny odbornou vědeckou kritikou.
Vzpomínám na poslední Alšovu návštěvu v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých Tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice - jaká zkratka - jaké veliké umění!" - Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále blahé paměti i jeho švagra pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili mistrův zájem - í nechali ji vrchovatě naplnítí nejlepším "blatenským". Náš malíř posadil se ze široka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouřil očička a tiše, jako by jen pro sebe, meditoval:
"Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštedřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti - ale já hříšník však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka, až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů - uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému - ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního.
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.
...
Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovatí Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl jejich prosbu a doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti - nakresliv blatenský zámek, zhlížející se ve vodní hladině.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.
...
Ještě jedné návštěvy vzpomeňme v Blatné. V červnu roku 1901 vyjel si po stopách pana Lva z Rožmitála do jeho kraje Alois Jirásek a z Blatné i Rožmitála poslal pozdrav svému příteli Mikoláši Alšovi. Snad tehdy navštívil i Bratronice, aby zhlédl zámek a ověřil si údaje o vlasteneckém šlechtici Talackovi z Ještětic. Napsal o něm povídku, která patří mezi nejkrásnější z jeho drobných próz.
...
Pod hřbitovní zídkou kvetou hadince a pelyněk, z trávníku před chalupami voní rmen a dřevěný temný štít doškového stavení spojuje tu lidový barok s nádherou baroka panského, vytvářeje zvláštní atmosféru ryze českou, jak ji miloval Mikoláš Aleš.
Velhartice :: odstavce 24, 34
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
...
Vždycky jsem si myslil, když nám je vytruboval do oken u Janoušků, na starodávná náměstíčka z kreseb Alšových i z obrázků Josefa Lady.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 20
Jeden z oltářních obrazů má býti dílem Brandlovým, ale obraz svatého Václava na postranním oltáři vytvořil Antonín Lhota, Alšem milovaný profesor z pražské malířské akademie, který odpočívá právě zde Na Malsičce. Skloněnou hlavu Madoninu vytesal Jan Štursa na náhrobek rodiny Lovických. Který hřbitov na venkově může se pochlubiti tak cennou prací výtvarnou?
Krajina Jana z Husince :: odstavec 5
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
Prácheň :: odstavce 2, 44
Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.
...
U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali voraře, volajíce už zdálky žadonivě: "Strejčku, hodte nám houžev!" - Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, ať jsou to pstruzi, tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky - ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mě vodil na všechna svá malířská místa kozlovská a i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde z kopyt melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, kde jednou přespal Mikoláš Aleš s plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem, a dál do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám řídící Václav Čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách" i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů tento můj nejvěrnější druh přeskočil kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. - Milý Aloisi, iluse dětské mizí rychleji než tající sníh - ale lety jim i přibývá na intensitě naší lásky...
Strakonice :: odstavce 20, 35, 48, 55
"Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledat v kterémkoliv ze zdejších rybníků. Co je tu příbuznosti s Alšem, ovšem bez jeho protepleného úsměvu.
...
Morový sloup na náměstí před radnicí s Alšovými sgraffity, v nichž velký malíř zdůraznil erbovní atributy strakonické historie: střelu, rožmberskou růži a maltánský kříž, v typicky alšovské ornamentice, dále kamenný reliéf řezníka s býkem na průčelí masných krámů je snad s kostelem svaté Markéty vše, co z oblasti výtvarného umění nabídne toto město.
...
I Vaši Radomyšl si vyvolávám, Bohumíre Lifko a Miloslave Novotný, krajané milí, to malinké starosvětské městečko alšovského půvabu, s věží cibuličkou, rybníčkem a alejí kapliček v polích. Krásný je kostel svatého Jana Křtitele, zajímavá byla vápencová jeskyně, ale nejkrásnější je pověst o chromém a slepém dítěti, jemuž anděl strážný, změněný v motýla, vrátil zrak dotknutím křidel.
...
Vzpomínám i na Mikoláše Alše a jeho překrásný akt, který vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy, a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem.
Krajina alšovská :: odstavce 4-6, 8-10, 15, 17, 19-22, 26, 32, 42-46, 48-49, 52, 54, 56-57
Vyjdeme jistě nejbezpečněji z díla Alšova, které v sobě zahrnuje vše, co se ustálilo v naší představě pod pojmem český a jihočeský. Alšovi není rodná krajina nějakou záležitostí optickou nebo impresivní, je to především krajina rodu a zasvěcení. Kreslí, nejen co vidí, ale především to, co o krajině ví. Uvidíme, že toho není málo. Alšova krajina nepřekvapuje svou rozsáhlostí, je to vlastně jen několik vesnic kolem rodných Mirotic a okolí písecké, přesněji zeměpisně určeno: oblast mezi Drahenicemi a Kestřany směrem severojižním a krajina od Závišína k řece Vltavě, k hradům Zvíkovu a Orlíku, půjdeme-li od západu k východu.
Uvážíme-li, že Alšova krajina je vyvolávána z nejdůvěrnějších zážitků dětství, máme tu časovou vzdálenost téměř jednoho století. Bude tedy na poutníkovi, aby citlivě četl ze stop, které leckde zavál prach let; překvapivějším zjištěním však je, že nalézal ty stopy ještě živé a že bylo možné jednotlivé obzory spojit v celek.
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
...
Kolem zámku, který si obsadili filmaři, jsou krásné procházky, kde jsem pod stinnými stromy byl překvapen náhlým zjevením sedícího páva, chlubně rozvíjejícího svůj barevně měňavý chvost. Hledaje stopy alšovské, vzpomínám na Alšova bratra Jana, který se zde učil kovářem; odtud těsně před svou tragickou smrtí se naposled vypravil k rodičům do Mirotic a na Velký pátek při střelbě na čápa byl zasažen vlastní ranou z pistole; zda nešťastnou náhodou, nebo v sebevražedném úmyslu, už se nikdy nedozvíme. Okřídlená hlava smrti s přesýpacími hodinami na jednom náhrobku v kostele Nejsvětější Trojice přímo zastudila touto vzpomínkou. Oltářní obraz přivolal jiné vzpomínání na Alšova druha, malíře Josefa Jelínka, jehož kolébka stála v chudé světnici zdejšího mistra krejčovského. Tento nadaný chlapec se dostal na malířská studia do Pirnerovy školy na přímluvu svého slavného krajana, který s ním byl i později v dobrých přátelských stycích a dostal od svého chráněnce obrázek své rodné mirotické chaloupky. Své malířské vzdělání doplňoval ještě na uměleckých školách v Paříži a Bruselu, velmi podstatně se podílel na prvních výstavách Mánesa a Umělecké besedy, vyučoval kreslení i malbě v mnoha šlechtických rodinách, ve zdejším kraji jeden čas u Schwarzenberků na Orlíku, v jehož hradní kapli je od něho oltářní obraz. Jelínkův styk s "mánesáckými" vrstevníky byl jistě důvěrný; Antonín Hudeček, v jehož tvorbě převažuje krajinářství, namaloval pro svého přítele olejový portrét jeho paní, jejíž krásná tvář upoutala i Maxe Švabinského, ale v tomto případě už k portrétování nedošlo. I Josef Jelínek byl citlivým portrétistou. Zemřel v Nové Pace, svém dlouholetém školním působišti, jako profesor kreslení v srpnu pětačtyřicátého roku.
Projdeme-li zámecký park, máme na dosah Rakovice, prastarou ves s dvěma kapličkami, rybníkem a dvorem, na jehož komíně už mnoho let sídlí čapí rodinka; nad vsí se bělá pod lipami jiná kaplička, odkud je překrásný rozhled k Pohoří, nad nímž tvoří dominantu západního obzoru Drahenická hora. Nezapomenutelným pro mne zůstalo jedno noční koupání za Rakovicemi. Hráz Hliníku byla plná stromoví a trnčí, kolem dokola tměl se les, nad ním vycházela luna, jejíž lesk stříbřil rosu v travách, louky voněly kmínem, rybník teplou vodou a večerní ticho podmalovával zvláštní tóninou táhlý žabí žalm. Tuto vonnou tichost jsem si odnášel jako nejlíbeznější vzpomínku Alšovy lyrické krajiny.
Ráno jsem odbočil do stinné dubové aleje, vedoucí přes Chlum na Buda, stranou k samotě u Nováků, kde jsem hledal dějiště jedné povídky Terezy Novákové, nazvané Železný kříž. Autorka v ní realisticky vylíčila dětskou tragédii, která se tu před lety udála. Její tchán odtud pocházel a jeho vnuk, literární historik Arne Novák, rovněž navštívil rodovou kolébku a jistě z přímého citového zážitku pramenila jeho úcta k tradici alšovské. Tereza Nováková poznala už jen z vyprávění příběh, na nějž dodnes upomíná železný kříž, zasazený do vysokého kamenného podstavce. Nápis:
...
Přes lesnatý vrch Hrad, kde se podnes zachovalo keltské hradiště, cíl studentských poutí Alšových, došel jsem až k Budám, vsi, jejíž náves voní pelyňkem a rudne dozrávajícími třešněmi na pěstěných stromech, které jsou jistě zdejší chloubou. Stará kaplička pamatuje dětská léta Márinky Kailové, Alšovy choti, i její hry, které se podstatně nezměnily podnes. Dívám se dolů přes údolí Lomnice až k vrchu Šibeňáku a Kněžskému lesu, jež něžnou křivkou uzavírají obzor mirotické kotliny.
...
Na starém židovském hřbitově smývá čas z náhrobků staré hebrejské nápisy a já vzpomínám na jednu z posledních kreseb Alšových, kdy se mu v rozkvetlé růži zjevila smrt. Přes jasany a doubec vyhlížejí za řekou dvě mirotické věže kostela svatého Jiljí, jedna v podobě červeného jehlanu a druhá se zvláštně zatočenou bání, tak dobře známou z kreseb Alšových. Staré vrby a olše stíní břehy Lomnice, nad ostrůvkem přeletěl čáp, trávník se bělá husami a všude, všude kolem dokola roste jitrocel. Snad ani na jedné alšovské kresbičce nechybí a já zvedám z písku jednu z mnoha škeblí, zde ležících, abych si z ní vyvolal dětské chvíle Mikoláškovy, kdy tu s tatínkem horlivě rybařívali. Náměstí se změnilo k nepoznání. Bombardování z květnových dnů roku pětačtyřicátého smetlo i starou Alšovnu, pod jejíž mansardovou střechou žilo několik pokolení Alšových předků, rovněž hospoda U bílého lva, kde hrával svá loutková divadla principál dřevěných aktérů Matěj Kopecký, není už táž jako ta plná dětského diváctva před sto lety. Starý pivovárek na dvoře hospody U Baťků zůstal ušetřen zhouby, stejně jako socha svatojanská stojící nedaleko stavení, odkud student Mikoláš vyhlížíval svou Márinku. Příliš honosná, bednovitá stavba nové radnice nezapadá do skromných rozměrů svažitého náměstí, kde bronzová postava slavného rodáka, vytvořená sochařem Lhotákem, natrvalo připomíná Mirotickým jejich syna, celým národem milovaného. Tatam je doba, kdy se tu kolébaly formanské vozy s plachtovím, po živé státní silnici co chvíli přejedou auta a autobusy, které zde vyklopí návštěvníky, spěchající zhlédnout památky v Alšově rodném domku. Původní dřevěná chalupa shořela těsně před Alšovou smrtí roku 1912, nynější, už podruhé přestavěná, skýtá návštěvníku přece jen více připomínek alšovských než ještě před několika lety. Uzoučká Rybářská ulice pod kostelem nás vede neomylně k hřbitovu.
...
Tato písnička, Alšem tolik milovaná a tolikrát zpívaná, nám zabzučí kolem hlavy na nerozsáhlém hřbitůvku, který nám naráz připomene jednu z Alšových kreseb. Neodpočíváte tu, drahý Mistře, i hrob vašich rodičů je tu označen jen přibližně, a kde odpočívá milovaný strejček Tomáš, nepoví nám už nikdo. Zemřel v pastoušce jako obecní chudý; hroby těchto lidí příliš záhy přerůstá tráva a propadají se do naprostého zapomnění. Paní Maryna by se tu ještě dnes shledala s celým mrtvým příbuzenstvem, jemuž ustlali k nejtvrdšímu spaní vedle branky u hřbitovní zdi. Tiše voní noční fialy, žhne prudce vlčí mák, zatímco slunce ozařuje krajinu svažující se k Lučkovicům a na blatenskou stranu. Bílkův bronzový reliéf Pohyb matky, když dává chléb, zdobí hrob paní Josefy Svěrákové a překvapí návštěvníka tohoto jinak chudého svatého pole. Vzpomínám na jeden dávný den. Hrobař, ale ne alšovsky vousatý a v rubášovém dlouhém kabátě, jak jej známe z kresby Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, nýbrž pomenší muž v prostém oblečení, mně vyprávěl, kterak se vlastně dověděl o Alšovi až na vojně od malíře Josefa Váchala, a lítostivě dodal, že mu děti doma rozbily jedinou památku na tohoto exkluzivního malíře - dýmku "váchalku".
Kolem horního mlýna pojdme do Lučkovic, kde měla Alšova maminka vdanou sestřenici a kam malý Mikolášek odbíhával na pastvu mezi vesnické děti. Ještě dnes tu nacházíme podzimní rozkvetlé ocúny na několika pastvištích, ještě dnes stojí u cesty za vsí vysoký dřevený kříž, zasazený do mlýnského kamenného žernovu, tolikrát Alšem nakreslený. Mírná vlna pahorků, zarostlých lištím a sosnami, zdvíhající se k Brejlím a Budám, je táž, která zůstala v malířových vzpomínkách se všemi podrobnostmi až do pozdního stáří. Jen říčka je tu zregulovaná a svatojanskou sochu, která ještě donedávna stávala na kamenném pilíři, přenesli jinam. Znáte ji všichni z jedné drobné Alšovy kresbičky. Proti toku říčky pojdme pro jinou alšovskou vzpomínku až k Mírči, kde jsou i dnes tůně plné ryb; až sem chodíval z Mirotic Alšův tatínek František na svou nejmilejší rybařinu. Tady padne na poutníka zvláštní zelená tichost a tesknota, do jejíž měkkosti zaznívá vrkání divokého holuba, k rozkvetlému hrachoviní přiběhla srna a stín rozložitého dubu vábí k odpočinku. Ještě kousíček cesty lesem do vrchu a jsme v Stráži, kde na zídkách chalup zavoní suchá chvůj i smola pařezů a za vsí se s hřebene rozevře výhled na celý Alšův kraj, zavrcholený k severozápadu Třemšínem a na jihovýchodě modravými lesy vrážskými. Rybník Landa uprostřed lesů byl několikrát namalován krajinářem Antonínem Hudečkem i jeho druhem grafikem Josefem Řeřichou, u jehož píseckých příbuzných míval pravidelné ložumenty. Poslední kartón Hudečkův byl namalován právě zde 19. června 1941. Tento poslední obraz maloval s popředím borovic; náhle se zamračilo, začalo přeprchat, malíř sklapl skřínku s barvami - a navždycky skončilo jeho milované krajinaření.
Od kapličky nad Stražovicemi se polní cesta svažuje ke vsi, jejíž zámeček je obklopen parkem, a staré kvetoucí lípy jsou včelím zpěvem rozeznělé jako varhany. Košatý kaštan na návsi stojí zrovna proti zídce, na níž je umístěna socha svatého Jana Nepomuckého. Zaujme zvláštností sochařova pojetí, který k nohám světcovým vtesal klečícího andělíčka a do jeho zdvižených rukou vložil rozevřenou knihu. Toto jihočeské baroko je znásobenější v sousedních Radobytcích na bohatém členění a římsách farního chrámu svatého Ondřeje, jehož šedá věžní cibulička je také vzpomínána v mnohých Alšových obrázcích.
Jeho interiér překvapí krásnou štukaturou kruchty a stropu, pod nímž stojí v kostelní lavici červená poutní korouhev s bílým maltánským křížem, který je umístěn i na lustru. Na jednom z oltářů upoutá zvlášť pěkný obraz neznámého světce. I kostnice má hezkou kartuši, zase s maltánským křížem, a na štítě kostnice ukazují čas sluneční hodiny. Doškové střechy, odrážející se v hládi návesního rybníčku, také pamatují Alšovo mládí i jeho tatínka, když tu pořizoval sedlákům jejich písemnosti. V hospodě dlouho visívala Alšova chlapecká kresba, zobrazující mirotickou obecní radu, tak trefně podobnou, že byla příčinou domácích mrzutostí (Alšova paměť byla opravdu přesná už odmalička). Tato ves přilákala i jiné malíře. Alšův kmotřenec Lev Šimák se v Miroticích usadil na jedno léto a z jeho akvarelů, malovaných v mirotickém okolí, byla uspořádána celá pěkná výstava. Zdejší krajina není neznáma ani Vlastimilu Radovi, který zakotvil v Ostrovcích, a odtud se vypravoval na toulky až do Smetanovy Lhoty, k Cerhonicům a velkému rybníku Radobyteckému, kde všude pilně maloval se svým vypěstěným smyslem pro jihočeskou atmosféru. I Jiří Rejžek si oblíbil zdejší končinu a vytvořil zde celý soubor olejových obrazů; cyklem leptů, nazvaným Alšův kraj, poklonil se Alšově památce grafik Karel Štěch.
...
Tuto selskou hrdelní při z šestnáctého věku znal dobře strejček Tomáš z lidového vyprávění a Alšův bratr František, který byl nadšeným milovníkem historie rodného kraje, četl snad v Časopise Českého muzea z roku 1832 tento příběh, sepsaný od kněze Mikuláše Dvorského, faráře na Čížové, svědka této tragédie. Kněžské sdělení je v tomto případě poněkud zkreslující; bylo objednáno a upraveno v pánův prospěch. Pokusme se vylíčit tento chmurný příběh, jistě vzrušující ještě dnes.
...
Alšovy typy selských vzbouřenců, tak přesvědčivé a živé, jistě vznikaly v jeho duši už za studentských let, když poslouchával doma o Šamonických barvité vyprávění strejčka Tomáše.
...
Pojdme však dále po Alšových stopách zpátky k Radobytcům, blíž k jeho užšímu domovu!
Od Radobytec k Cerhonicům vede polní cesta, kolem níž se střídají žitniště a louky, kdesi pod lipou v křoví něco zašustí a ze skrýše vylézají čtyři malá ježčata. Na pěšince zazlátnou krovky střevlíka, od rybníka zakníhají čejky, obzor je nízký, přetínaný vysokými topoly, a za kvetoucími bramborami vystupuje nízká věž cerhonického zámečku. Vzpomínám na několik tváří najednou. Před vsí je kaplička, ke které se vztahuje Jiráskova Balada z rokoka, z francouzské vojny, kdy tu byly na útěku ze zámečku zavražděny v lese tři mladé Francouzky zámeckým mušketýrem, hajným a jedním sedlákem. Jiráskovo vyprávění se opírá o rozhovory s přítelem Mikolášem Alšem, který se na ně rozpomínal ze studentských let, kdy mu je na černé hodince vyvolával ze své živé paměti strejček Tomáš. "Bůh ztrestal všechny tři: sedláka chromotou, strom v lese zabil hajného a mušketýr bez šavle bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku..."
Na návsi před zámečkem vzpomínám neklidného chlapce, pozdějšího autora Našich furiantů a dramaturga Národního divadla Ladislava Stroupežnického, kterému zde jedna jinošská nerozvážlivost zohavila tvář pro celý život. Byla to jeho vášeň lovecká, již tento synek vrchnostenského úředníka měl v krvi a která způsobila toto neštěstí při večerní čekané u rybníka, kdy se domníval, že zastřelil pytláka; mladý střelec obrátil po činu hlaveň pušky proti vlastní hlavě. Dlouho tehdy trvalo lékařům, než zraněného mladíka dostali z nejhoršího, ale do smrti už musil nosit umělý nos a do smrti se cítil vyřazený ze společnosti zdravých, veselých druhů. K Cerhonicům se upínaly jen vzpomínky na dobu mladých střeleckých vzrušení, kdy tu chodíval s fořtem Janem Weiglem i s jeho synem Josefem, který se později dostal až do Švédska, a v Stroupežnického dopisech zmiňovaný Sonntagsjäger Mikoláš není nikdo jiný než jejich společný druh Mikoláš Aleš. V praktické myslivosti sice neuspěl, ale na jeho loveckých kresbách poznáme okamžitě bezpečné znalectví života lidí se zelenou krví. Jen si vzpomeňte na všechny ty jeho fořty, hajné, honce i kluky nadháněče, jak jsou na jeho obrázcích pravdiví a živí.
Rodné prostředí má jistě podíl i na Stroupežnického nejživotnějších postavách, ať jsou to figury i figurky z jeho povídek venkovských a díla dramatického, nebo drobná šlechta ze zdejších zámečků, tak živě vystupující v některých jeho historických divadelních hrách. Mají svůj nerv, osobitost, paličáctví i jadrný krajový humor blízký Alšovi.
Vchod do zámecké zahrady připomene svým zanedbaným altánkem a vchodem s amorety i holubičkami kus rokoka. Nenacházíme je jen v lidové ornamentice lidových štítů na starých staveních, v kaligrafických rozvilinách některých písemností Alšova otce-písaře, zde však vyvrcholilo v jedné postavě ze světa hudby, kterou si spojujeme se samotným Mozartem. V té době přála mirotická vrchnost hlavně hudbě, zejména kostelní, a "zřídila pro mirotického učitele zvláštní nadání, aby vedle školního vyučování vedl a řídil v Miroticích hudební školu, v níž byli nadaní chlapci z panství cerhonického vyučováni a cvičeni hlavně ve zpěvu chrámovém", jak pečlivě vysledoval zdejší rodák, odborný učitel Jan Toman. A tady začněme vlastní vyprávění, které opírám o objevitelské údaje Tomanovy.
...
Josef Žák, mirotický kantor a rodák radobytecký, byl výborným muzikantem jako v jeho době většina venkovských kantorů. Hudební nadání zdědil i jeho synek Benedikt, který měl mnoho sourozenců, o nichž už nevíme nic, ale tomuto chlapci se otec věnoval nejpečlivěji. Základy, jistě bezpečné, mu dalo školení otcovo doma v Miroticích a rodové dědictví talentu vypěstil další život a píle. Byl to jistě krásný tenor, který mu dopomohl dosáhnout místa choralisty na Svaté Hoře, což bylo jedině možné řešení, aby se chudý kantorský hoch dostal z odlehlých Mirotic do světa. Zdrží se zde několik let a potom zpívá sopránové party mezi choralisty na kůru svatovítském v Praze; odtud jej vede cesta na operní scény vídeňské a stává se i členem dvorního divadla v Mnichově. V letech 1785-1791 byl jedním z nejdůvěrnějších přátel Mozarta, který přímo pro něho napsal úlohu Tamina ve své Kouzelné flétně. Když Mozart na podzim roku 1791 psal v předtuše své blízké smrti slavné Rekviem, které už nestačil dokončit, chtěl ještě slyšet na smrtelném loži aspoň torzo své poslední skladby. Sopránový part mu nezpíval nikdo jiný než mirotický rodák Benedikt Žák. Na dobovém obraze, který příštímu času zachoval tuto poslední mozartovskou životní scénu, máme zpodobeného i Benedikta Žáka v rokokovém fráčku a s napudrovanou parukou. Skladatelské dílo Žákovo, v němž je množství písní, kantát, smutečních mší, lamentací, oper i operet, nám může zhodnotit česká hudební věda, která tu má jistě krásný úkol, připomenout v mozartovských jubileích zajímavou osobnost jeho přítele, skonavšího v Mnichově ve věku šedesáti pěti let. Mnoho jsem na něho myslil právě v krajině alšovské.
Kaplička s převysokým topolem na kraji vsi je jistě z některé Alšovy koncovky, jen si k ní ještě přimyslit odsedlaného koně a dragouna, který tu na chvíli s něho sesedl a odpočívá v trávě. Cesta se svažuje do luk, plných temně rudých paliček totenu a svízelu květem sírové žluti, až k říčce Lomnici, jejíž přírodnost nekalí dosud žádné splašky z fabrik a může být podnes domovem okounů i raků, které tu Mikolášek chytával "na žábu" v noci při rozsvícené louči. Odtud se prostírá lučinatá rovina až k Miroticům.
...
Nejzachovalejší alšovskou vesnicí je Smetanova Lhota. Od lipové aleje odbočuje k ní rovinatá polní cesta, za humny se rozsadily roubené stodoly se zasedlými doškovými střechami, za nimiž vzadu strmí opentlená májka. Tento motiv učaroval všem malířům, putujícím krajinou Alšovou. Jan Kojan si ji nakreslil do svého náčrtníku, když zde za okupace projížděl na kole. V kraji zaznamenal si ještě některé staré selské vjezdy i náves, u Krašovic zase boží muka, v Jehnědně pastoušku a v Zataví, u řeky Otavy, několik doškových chalup. Vlastimil Rada rovněž neodolal lhoteckým humnům ani návsi s rybníčkem a topoly, obešel si celé ostrovecké a cerhonické okolí a maloval i Radobytce. Procházím vsí, pozorně si ukládám do paměti její vjezdy, sroubky i dvorky a na každém kroku si vyvolávám Alše. V kolika jeho kresbičkách a obrazech už jsem viděl něco z této vsi!
...
Pojdme ted už na konec krajiny alšovské!
...
Nazval-li August Sedláček, nejlepší znatel českých hradů a zámků, "králem českých hradů" právě Zvíkov, potvrdíme mu jistě vděčně jeho obdivné epiteton. Štíhlá hláska s kamenným věncovím krákorců a ostrou hranou zdi, zakončená pod střechou erby švamberské labutě a rožmberské růže, dává hradu vznosnou siluetu i vznešenost. Zdivo hlízové věže dlouho mátlo svými kamenickými značkami historiky i archeology, kteří se jeden čas domnívali viděti na nich nějaké runové písmo markomanské, a věž byla od nich nazvána Markomankou. Nejkouzelnější překvapení pro zrak poutníkův je raně gotická chodba s výklenky a sedadly, která je předzpěvem krásy vnitřního nádvoří, jehož souvislé pásmo arkád o dvou poschodích představuje architektonickou zvláštnost, ojedinělou v celých českých zemích. Když tu za měsíčných májových nocí zaznívá gotická hudba, když ztichnou ptáci a dole se rozezpívají hlasy dvou řek, když nad nimi ve výšce ševelí lesy a luna napoví svým svědem lomené oblouky ochozů, přeneseme se do ovzduší století čtrnáctého, do světa namalovaného v svatební síni, kde pištec s bubeníkem vyhrávají svatebnímu průvodu, obřadnému a vážnému, jak se sluší na přítomnost čtyř vznešeně přihlížejících kurfiřtů. Je-li gotika hradního nádvoří překvapením, musíme architekturu hradní kaple obdivit jako báseň, jejíž účin zvyšují vybledlé svatozáře fresek i nápovědi dívčích tváří. V tomto gotickém světě jsem na Alše vzpomínal nejhoroucněji: na Alše studentsky zamilovaného, na Alše jako milovníka historie své rodné krajiny i na mužného Alše, když tvořil návrhy pro monumentální výzdobu murální a sgrafitovou.
V pochybách, které někdy disharmonicky zaskřípnou ze strun místo toužené melodie, hledáme cestu k domovu. Za dob nejtemnějších jsme ji vždycky nalezli v díle Alšově. Ověřovali jsme si na své pouti, co dal domov tomuto velkému malíři a čím zase on splácel svým dílem rodnému kraji. Nalézáme tu vzácnou jednotu.
Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavce 2, 9-10, 20
Děje královského města rozvinul básnickou intuicí Mikoláš Aleš v sgrafitovém cyklu na hotelu Otava a rukou pečlivou, ale střízlivěji je popsal historiograf August Sedláček v rozměrné práci monografické.
...
Tato barokní slavnostnost není už jen záležitostí panskou, neboť nám ji teple zdůvěrnila ruka Alšova postavou venkovské družičky.
Empírová domovní znamení i empírové kříže u hrobů místních buditelů vyvolají nám jen o poznám pozdnější dobu čamar a červených košil, kdy byly nadšeně zakládány první sokolské jednoty a měšťanské besedy půjčovaly ze svých knihoven skromné svazečky českého čtení. Ozvěna zvíkovských lesů vrací našim vzpomínkám písně studentských výprav i patos deklamací proslulé tehdy básně Boleslava Jablonského Tři doby země České. Vlasatí gymnasisté z Alšovy kresby zamčené zdraví krále českých hradů nad soutokem Vltavy s Otavou, zatímco sokolský stařešina z jiné kresby bohatýrsky pěje píseň vlasteneckou "Sláva ti, vlasti má!" Už tehdy mirotické dívky lepily na studentský prapor papírové lvíčky - Marino Alšová!
...
Za nedělních odpůldní jistě potkáte někde u lesního jezírka studentskou dvojici. Alšovy Studentské vzpomínky, odkud jste mi přivolaly táhlou melodii písně, všem tady známé?
Na Vodňansku :: odstavce 8, 15
O kulturní vyspělosti Protivínských svědčí i novostavba školy, jejíž projekt svěřili vodňanskému staviteli Václavu Tomsovi, který vyzval dopisem Mikoláše Alše, aby do dvou neorenesančních štítů navrhl sgrafitovou výzdobu. Malíř nakreslil kartóny, v nichž zobrazil Jana Ámose Komenského, biblický výjev s dvanáctiletým Ježíšem v chrámu a svatováclavskou legendu. K radosti protivínských občanů můžeme prozradit, že jejich svatého Václava pokládal veliký malíř za nejzdařilejší ze všech postav své svatováclavské galerie. I pro jeden měšťanský dům navrhl svatého Václava, a všechny tyto Alšovy návrhy vyškrabal v omítce jeho věrný druh Josef Bosáček.
...
Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.
K metropoli kraje :: odstavec 106
My půjdeme polními cestami k "Peřtátu", jak zde nazývají staré hornické městečko Rudolfov, v jehož okolí jsou zavalené šachtice bývalých zlatých couků, v kterých se dolovalo už v dobách Václava IV. V kostele svatého Víta objevili budějovičtí muzejní pracovníci překrásnou gotickou Madonu, která je dnes chloubou Alšovy jihočeské galerie. Z výšin u města je nejkrá-nější večerní pohled do budějovické roviny, kdy nazlátlé, vysoké nebe se zrcadlí v mnoha rybničních hladinách a celý kraj je ponořen do modré, rozvíravé hloubky. Nedivím se pranic, že se zde usadil malíř Jiří Probošt, Kojanův žák, neboť nenalezl by jinde malířštější hodnoty širokých krajinných panorámat než tady. V střídání proměn za všech ročních dob byla to jistě inspirace nevyčerpatelná.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 23
Chceme-li se octnout přímo v patnáctém století, navštivme v podmračném dni hrádek Cuknštejn, kde opravdu zkameněl čas. Všechna ostění, pavlače, brána i nádvoří, ba i osmiboká věž, příkopy a hrazení zůstaly beze změn od roku 1448, kdy je dal vystavět pan Vilém Pouzar z Michnic. Před hrádkem u rybníčka se pásli koně, osmahlá jezdkyně mě tu oslovila bulharštinou a za vysokými topoly sušily ženy seno. Myslil jsem na Mikoláše Alše, který by se tu cítil jako doma, i na jeho druha Aloise Jiráska, jenž by toto starodávné dějiště oživil nějakým příběhem z doby, kdy se nosívaly prošívanice a pod klenutím se svítívalo smolnou loučí... Ne, nechtělo se mi uvěřit v existenci této časem netknuté starobylosti, jejíž sugesce je nezapomenutelná.
Krajina mýtu :: odstavec 8
Údery vodního kladiva ze starého dřevěného hamru (při něm vzpomínáš na jeden obraz Alšovy Vlasti) dovedou tě až do Douchova háje. V prostředním ze tří velkých balvanů je vyhloubena veliká kamenná mísa; v ní se leskne hladina hojivé vody i v nejparnějším létě, a zelené světlo borovic upustí do ní modravý cípek nebes i jas legendy, kterou mi vyprávěly ženy, okopávající na poli mák. Svatá Panna prý zde vykoupala Jezulátko, a hle, po jejím kroku tu ještě paseka voní jahodami. Věneček z polního kvítí zavěšený na malé dřevěné kapličce, bůhví už kolikrát od pradávných dob obnovované, je neklamným svědectvím vítězství Mariina nad Vesnou. Tam, kde vzdávali chválu vycházejícímu slunci, kde plával posvátný oheň z dubového dříví, který pod ztrátou hrdla hlídačova nesměl vyhasnouti, kde se klaněli i bohu hromovládci a v teplé červnové noci mládež věnčila u vod nahou dívku kapradím, jalovcem, blínem a douškou mateří o veliké slavnosti kupalo, přicházejí dnes děvčata a matky s dlaněmi přebírajícími růžencová zrnka pozdravit nový symbol mateří, pro který našly i nová slova vzývání. "Požehnaná tys mezi ženami!"
Přetiché město :: odstavec 17
I Chittussi sem zajížděl. Snad to zvábilo podvědomé volání italské krve jeho předků a duše jejich vlasti, skrytá tady na tolika místech - Richarda Laudu zase pradleny na vajgarském břehu a pohled na město v horském letním dnu. Oba dva, každý jinak a každý po svém, jsou vedle Alše prvními a pravými zasvěcovateli do duše jihočeských krajin. Malíř Pavel Laška je stále okouzlován touto krajinou svého mládí, i když ted žije v Praze.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 12
Dírnou poznáme okamžitě podle mohutné chrámové věže s arkádovitými výklenky i podle cibulky zámecké věžičky, kterou zrcadlí úzký, protáhlý rybník, obklopený kolem dokola vzrostlým stromovím parku. Jak tu musí být krásně na jaře, když bílé svíce rozkvetlých kaštanů vidíme dvojmo, v korunách i na tmavé hládi, a když vzácně vzrostlé stromy jsou rozezpívány písněmi z ptačích hnízd. Tehdy také na modrém pozadí nebes vyniknou všechny bílé starodávné štíty na dírenské návsi, skládající obraz půvabnosti přímo alšovské. Z historie vzpomeňme Bohuslava z Dírné, držitele staré tvrze, stojící na místě dnešního zámečku, přestavěného v 18. století. Tento rytíř byl ve stavovském povstání přívržencem zimního krále Fridricha Falckého a po bělohorské bitvě mu byl zkonfiskován všechen majetek. Tragická postava českého exulanta jistě zaujala i historika Tomáše Bílka, jehož Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 celým srdcem sympatizují s evangelickými emigranty. Tento historik pocházel z Deštné, kam vede cesta zpátky na Červenou Lhotu a odtud lipovým stromořadím krajinou celkem chudou. Jméno Deštné rozšířila radioaktivní minerální voda zvaná "Deštěnka", u jejíhož pramene byly založeny lázně dříve hojně navštěvované. V kapli visívala slavná Assumpta z Deštné, deskový obraz z poloviny patnáctého století, dnes chovaný v pražské sbírce starého umění. Pětilistá růže na portálu gotického chrámu svatého Othona není znakem řádu německých rytířů, kteří jej založili, ale za zhlédnutí stojí kamenné gotické sanktuarium, křížově sklenutá presbyteř, gotický portál sakristie i krásná renesanční křtitelnice.
Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 6
Mikoláš Aleš, projíždějící městem o sto let později, ukládá do své paničtí především obraz jeho architektonické krásy, jak nám ji zanechal v obdivné slovesné zkratce jednoho dopisu.
Obděnická pouť :: odstavce 75, 82-84, 86, 89, 92, 127, 133
Poučenějšího milovníka umění jistě upoutá barokní krása chrámové architektury, citlivě zasazené do zdejší krajiny na začátku osmnáctého věku Markem A. Canevallem, obdiví inventář interiéru v duchu raného rokoka, ale fresková výzdoba presbyteria a zvlášť nástropní malba s postavou Spasitelovou nám připomene jednu tvář, u níž prodlíme déle a láskyplněji. To je poslední dílo Josefa Bosáčka, zapomínaného malíře a věrného druha Alšova, spolutvůrce téměř všech jeho murálních maleb a díla sgrafitového.
...
Tehdejší Příbram, sídlo báňské akademie a rušné město poutní, mohlo umožnit domácímu synkovi, podporovanému širokou přízní, slušnou základnu pozdějšího živobytí. V mladém pekaři však žila mocná touha výtvarná a na radu místního učitele, jehož záliba byla táž, nebránili rodiče, aby se synek stal malířem, i když poctivé řemeslo pekařské mělo po jejich názoru zlaté dno. Nevíme, kdo jim poradil, aby jejich Josef vstoupil do učení k beuronským mnichům v Emauzích, kteří měli svou vlastní školu, ale jistě toto řešení jim nebylo proti mysli. Město pod Svatou Horou formovalo své syny rysem zbožnosti, a proto malba náboženských obrazů měla v sobě pro rodáky zvláštní přitažlivost a čest. Vedení Školy pod P. Gabrielem Jakubem Wůrgerem, který byl mistrem svého oboru, naučilo mladého snaživce základním disciplínám náboženské malby. Nejenže se podílí na sgrafitové práci v jejich řádovém chrámu, ale pokouší se i o vlastní tvorbu. Obraz, znázorňující Ruth a Noemi, je už natolik vyspělý, že rozhodne o přijetí autora na malířskou akademii, kde se šest let školí u profesorů Pirnera, Sequense a Lhoty. Jeho žákovská práce Ženy u hrobu Kristova, vystavená na školní výstavě, upoutala pozornost Lannovu, že ji zakoupil do své náročné sbírky, proslulé velikým souborem díla Mánesova. (Lanna to byl, kdo umožnil Mánesovu cestu do Itálie, skončivší tak tragicky.) Tvorba mladého malíře se ustaluje v námětech náboženských, maluje do kostela v Lužné oltářní obraz svaté Barbory, Maří Magdalénu pro refektář kláštera na Skalce u Mníšku a pro chrám osecký u Rokycan Neposkvrněnou Bohorodici. Tuto zakázku dostal na přímluvu bratra faráře, který chtěl bratrovi nalézt cestu do kruhů církevních.
Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.
Poslední dílo, které Bosáček prováděl podle Alšova kartónu pod patronancí Stechovou, je sgrafito na Stechově domě v Plzni a představuje svatého Jiřího, bojujícího s drakem. Rudolf Stech řeší svou tísnivou finanční situaci sebevraždou v plzeňské synagóze a Bosáček ztrácí rázem vše: práci, přístřeší, možnost tvorby. Stěhuje se k svému bratru faráři na Makovou, kde ukončí svůj umělecký život výzdobou presbyteria - a pak ustane v své práci nadobro.
...
O 21 let přežil svého přítele Mikoláše Alše, zapomenut a chud, sužován revmatismem a bídou.
...
Alšovu dílu dostalo se lásky celého národa, jeho příteli ještě dnes dlužíme mnoho, velmi mnoho...
...
Z Nechválic už není daleko do Počepic, staré vesnice alšovského kouzla, jako stvořené pro předlohu českého betléma. Vše je tu nějak známé a domácké: rybníček s topoly, věž cibulička, statky s pa vláčkami i typická barokní fara s mansardovou střechou. I kovárna má ozdobný štit, přístřešek a větrnou korouhvičku a navíc šrámkovské jméno U Roškotů. Ještě si přimyslete hospodu, kde najdete přestavěnou tvrz s gotickými ostěními a zbytky vodního opevnění, jež nezmizí vám z paměti nikdy. Ano, to je ves starého vladyčího sídla rodu Počepických. Jeho erbovní znamení, bílý čáp se zavěšeným zapečetěným psaním na prsou v červeném poli, je namalován v presbyteriu gotického kostela sv. Jana Křtitele a štít hospody U Čápa honosí se stejnou heraldikou. Chloubou kostelního inventáře je barokní křeslo, vzácná řezbářská práce, před lety vystavená v Praze na výstavě barokního umění.
...
Temně zelená silueta bříz změkčovala na zlatém nebi svůj obrys něžným poryvem vánku a cvrčkové s přibývajícím šerem zesilovali svůj zpěv, když jsme se zastavili u rozkvetlého netřesku první zídky v Mokřanech. I tady se všude setkáváme s projevy lidové zbožnosti, ať je to kaplička vestavěná do zahradní zídky, nebo boží muka typicky alšovského tvaru.
...
Byly to zde především osobnosti kněžské, které přispěly do kulturní pokladnice národa nejednou hřivnou. Čtyři mladá kaplanská léta prožil na zdejší faře František Doucha v nadšené literární práci, sebrav tu 300 lidových písní do Erbenovy sbírky. Podílel se také vydatnou spoluprací na Jungmannově Slovníku. Tento pozdější znamenitý překladatel Shakespeara odposlouchal zde čistou výraznost lidových pranostik a úsloví, napájeje se z nejčistších zdrojů mateřštiny. Jen rok si pobyl na kaplanském místě v Petrovicích Jan Hanikýř, zakladatel Dědictví svatojanského, zato dva jiní kaplani dosáhli později vysokého důstojenství církevního. Dr. Josef Doubrava se stal biskupem královéhradeckým, dr. Antonín Podlaha světícím biskupem pražským a Eduard Šittler, rodák z Jistebnice, dosáhl kanonie vyšehradské. Není bez zajímavosti, že všichni tři měli upřímný vztah k umění výtvarnému. Dva poslední z nich napsali cenné publikace z tohoto oboru. Eduard Šittler zanechal v Petrovicích dva postranní oltáře. Hlavní oltář, krásné dílo řezbářské, před dvaceti lety shořelo, ale bylo nahrazeno věrnou kopií a nový obraz světců Petra a Pavla namaloval Alois Bílek, rodák ze Skoupého. Na náměstí jistě nepřehlédneme raně rokokovou statui svatého Václava, ani staré domovní znamení pekařského cechu na domě u Šáchů. Malíř Háusler, věrný přítel Alšův, kreslil zde svým pozorným způsobem staré Štíty a zákoutí.
Od Milevska k Bechyni :: odstavce 8, 31
Tato náhorní rovina, plná tichosti a zamyšlení, s táhlými pruhy žitnišť a temnými pásy lesů na obzorech, s přemítavými hladinami rybníčků v lukách, nebyla nikdy končinou dramatických svárů a rušného života. Byl to domov drobných zemědělců s vesničkami alšovského kouzla, s malými městy, kde se setkáváš spíš s historickou rozpomínkou než s prudkým pulsem nové techniky. Nebylo tu ostatně nikdy příkrých rozdílů mezi zámožností a chudobou a dodnes je to svět tiché každodenní práce, konané rozmyslně a trpělivě od pokolení do pokolení. Řada poutních míst zdůrazňuje dávnou religiozitu, která vyhovovala po zákonu života lidem přemýšlivým a uzavřeným do svých niter. Vlastně až do konce druhé světové války byl to život barokní vesnice s ustálenými zvyklostmi a řády, jak je stanovil a udržoval církevní rok. Dnes se nám sice mění před očima, ale dávná rezidua tkví pevněji v lidských nitrech, než jsme někdy ochotni přiznat.
...
Tento větrný kraj prořidlých hájků u kamenitých pastvin, kde v šedivých mračnech mizí matná silueta ptačích odletů a u ohníčků (bazalek) se za dětmi pestří strakatina krav, znají školáci po celých Čechách z obrazů Richarda Laudy. Proslavil mezi dětskou drobotí svůj chudý domov jako kdysi Alšův Slabikář krajinu prácheňskou.
Na Soběslavská blata :: odstavce 25, 49-50
Kdybych měl určit deset nejkrásnějších návsí a náměstíček, které mne nejvíce okouzlily v jižních Čechách, byl by to jistě těžký výběr, ale choustnické náměstíčko by mezi nimi chybět nesmělo. Mikoláš Aleš by mu posněžil střechy, poslal tam koledníčky, nad hrad rozsvítil ocasatou hvězdu a byl by to Betlém.
...
V Klenovicích si zřídil ze stodoly prostorný ateliér pražský sochař Jan Kodet a pracuje v něm valnou část roku. Tady vznikla socha Lužnice, půvabný ležící dívčí akt i "Patnáctiletá", která byla umístěna před pavilónem v Moskvě na výstavě 15 let Československé socialistické republiky. Inspiračním podnětem této sochy byla míčová hra dívek, které pozoroval na hřišti soběslavské devítiletky. Také rozměrné plastiky "Sedící žena" a "Živý pramen", stojící dnes před Alšovou galerií na Hluboké, vznikly v klenovické dílně. Jeho otec Emanuel Kodet, pelhřimovský rodák, je autorem Žižkova pomníku u Sudoměře a pobýval s rodinou často ve Skalici, takže syn se vrátil do kraje důvěrně známého z dětských let.
Jméno svého rodiště, známé z jedné písně "Ta slukovská náves pěkně široká", přijal za své jméno umělecké význačný český herec Jakub Vojta Slukov, který na Národním divadle vytvořil mnoho postav v hrách našich i cizích klasiků. Byl přítelem básníků Vrchlického a Sládka, stejně jako Mikoláše Alše, a jeho umění i horoucího vlasteneckého citu si vážil Jan Neruda. Oblasti divadla věnoval úsilí celého svého života další veselský rodák, knihovník Národní a universitní knihovny v Praze dr. Jan Sajíc, divadelní kritik, jenž znalecky ovládal vývoj našeho dramatu a měl vypěstěný kritický smysl pro hodnocení jednotlivých hereckých výkonů. Byl úžasně skromnou osobností, která neznala jiné výsady než sloužit domácí tvorbě s vlasteneckým zápalem a buditelsky horoucím srdcem.
K srdci jižních Čech :: odstavce 40, 43-44, 73
Tuto starou lidovou písničku z Táborska, tak sugestivně vykreslenou Mikolášem Alšem, jsem si připomněl velmi Živě na rozcestí u Moravce, odkud je na západní straně vidět vznosnou siluetu Zeleného Újezda s nejstarším kostelíkem v táborském kraji a na východ báň věže chotovinské.
...
Celá krajina tiše zářila v zduchovělé šedi a poslední květ žebříčku jemně zavoněl ze zvlhlých trav. Před očima mi vyvstala tvář Petra Aksamita, jak ji nakreslil Mikoláš Aleš, a hlavou táhla dějová pásma a lidské osudy, které jsem kdysi dychtivě Čítal z Jiráskova "Bratrstva"...
Hlásnice chotovinské věže vede neomylně naše putováni severně od Tábora. UŽ roku 1266 se připomíná Bořivoj z Chotovin, ale na místě staré tvrze stoji dnes zámek s věží cibuličkou, kolem něhož se rozkládá rozsáhlý park. V polovině šestnáctého století nacházíme mezi držiteli Mikoláše Alše. Škoda, že nevěděl slavný malíř o tomto svém jmenovci ze staročeského zemanského rodu, jistě by si byl nakreslil jeho znak do své erbovní knihy a zapsal tuto shodu jmen do své rodinné kroniky.
...
Nikdy nechyběl tento hlas bouře v chórickém výdechu země. Slyšíme jej jako vyvrcholení ve "Vlasti" Smetanově i z hrdinské báje Alšovy.
Pěšinkami mrtvých :: odstavce 2-3, 5, 42-43, 46-47, 50
Staré vrby se tu zrcadlí v rybníce, kde chodští sedláci pochovávali robotu navzdory bledému ryšavci z trhanovského zámku, který podle staré lidové víry vyhrál nad nimi na tomto světě, ale do roka a do dne si odnesl sám rohatý jeho černou duši. Tady na zámeckém nádvoří předčítal Chodům plzeňský krajský hejtman list císařské nevůle, která ukládá poddaným pana Wolfa Maxmiliána Lamingera poslušnost a perpetuum silentium. Tady se ostře střetl újezdský sedlák se svou dědičnou vrchností a svou selskou tvrdohlavost zaplatil ztrátou hrdla na plzeňské šibenici. Domažlický klášterní letopisec zaznamenal do análů lidové podání o božím soudu, které se přenášelo z pokolení na pokolení. Maminka Jindřicha Šimona Baara je ještě doslova převyprávěla archiváři Františku Teplému, tolik zasloužilému o historii Chodů. Dr. František Roubík nám vylíčil ve své obšírné a obsažné práci historické nejen tento úsek chodského povstání se zevrubností a láskou, jež si zasluhuje úcty, ale celé dějiny chodského lidu, které čteme s dojetím a vzrušením. S jakou pozorností by se nad tímto dílem skláněli dva přátelé umělci, písmáčtí důkladové a upřímní milovníci české historie, jakými byli Mikoláš Aleš a Alois Jirásek. Každý z nich zanechal na Chodsku svou živou stopu.
Mikoláš Aleš uvedl "stráž na pomezí" do první lunety své veliké básně o vlasti a v jiné lunetě, "Domažlicích", dal svému ústřednímu reku ve vidění bitvy cíl jeho veliké pouti. Umístění tohoto krajinného symbolu ve foyeru Národního divadla znamená samo o sobě velkou závažnost celonárodní... Jen dva kovoví kohouti stojí před trhanovským zámkem a skoro až k nim dosahuje mohutná lipová alej Lomikarova. Pamětní deska na zámecké zdi připomíná návštěvníku, že se tu 23. března 1853 narodil slavný český lékař a spisovatel MUDr. Josef Thomayer, profesor Karlovy university. Tento synek zdejšího zámeckého zahradníka, domácími nazývaný "zahradníkuc dochtor", nás zajímá z několikerých příčin. Jako čtenáři jsme prožili mnohou příjemnou chvíli nad jeho drobnokresbami z chodské přírody, nazvanými "Příroda a lidé", které na konci sedmdesátých let minulého století přivítal nadšeně sám Jan Neruda. Básník J. V. Sládek mu vydal toto přírodní čtení vlastním nákladem, když prvotinu neznámého autora, podepsanou pseudonymem R. E. Jamot, striktně odmítli u Ottů. Nebyla to jistě malá chvála od skeptického a kritického Nerudy, když jednoznačně prohlásil, "že takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal". Autora pokládal za jednoho z "moderních" lidí, kteří sice "kreslí přírodu, ale kteří ji pouze neokreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promyšlují a pak dle celé individuálnosti svojí obrazují, kteří vyslyší z přírody každý, sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii". Tuto lásku k přírodě nemůžeme vysvětlovat jen rodinným působením otce zahradníka a děda sedláka, které nejvíc zasáhlo svým vlivem bratra Františka, jehož zásluhy o založení sadů na pražském Karlově náměstí a na Letné jsou jistě nepopiratelné. Ostatně, všichni význační chodští rodáci, kteří sáhli k peru, jsou nějak poznamenáni tímto rysem: Jan František Hruška, Jindřich Šimon Baar a nejvíce z nich Jan Vrba. Spisovatel R. E. Jamot, znatel ptačích hlasů, odposlouchaných citlivě z okolí zámecké zahrady, měl vytříbený smysl i pro osudy lidí "světem pracujících", jakými byli venkovští kramáři jeho mládí, špitální bratři, tuláci a komedianti, jež znal z rodného kraje i z nemocničního prostředí. Když k stáru někdy propadával pesimismu, přírodě se neodcizil nikdy a "bezdomovcům" patřil stále velký díl jeho lásky. Výstavná vila, kterou nechal zbudovat pro obecní chudé svého rodiště, je nejvýmluvnějším svědectvím jeho sociálního cítění. I pro něho platí moudrá slova Axela Muntheho z překrásné Knihy o životě a smrti: "Bez soucitu nelze být dobrým lékařem."
...
Tento misogyn, který znal velký kus světa a doma se obklopoval uměním, byl vnitřně daleko složitější osobností, než ji lze postihnout jen z díla beletristického a medicínského. Měl jistě velikou potřebu přátelství. Jeho vyběravost v tomto směru byla náročná, ale koho jednou přijal do svého srdce, zůstal mu věrným kamarádem po celý život. Trojici nejbližších přátel tvořili Vrchlický, Jirásek a Aleš. Thomayerův vztah k Vrchlickému se.neměnil od studentských let klatovských až po básníkovo tragické stáří. O manželském martyriu knížete českých básníků byl asi zpraven nejdůvěrněji. Žel, ani jeho lékařskému umu se nepodařilo odvrátit Damoklův meč od básníkovy duše. Opravdu visel jen na vlásku...
...
Bonvivánský "Pařížan" zde překládal Barbussův Oheň, "román této války". Za dcerou a zetěm přijel na návštěvu Alois Jirásek, aby se ještě naposled setkal a rozloučil s chodským krajem. Jak při této příležitosti nevzpomenout "pana Jíry" přítele z nejmilejších — Mikoláše Alše?
Byl na Peci u Špillarů dvakrát. Poprvé navštívil s "maminkou" přítelovu domácnost v červnových dnech roku 1912. Zastavil se v Domažlicích u Jaroslava Vrchlického, ale nemocný básník jen pokynem hlavy naznačil, že poznává "Mistra Mikoláše". V Peci se dlouho nezdrželi. Napsal dceři Maryně lístek, v němž si posteskl na deštivé počasí, a oznámil brzký příjezd. Tehdy Karel Špillar namaloval Mistra Mikoláše v červené čepičce - a to je vlastně poslední známá kreslená Alšova podobizna. O rok později se vypravili do Pece v témže měsíci, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr milosrdnější. Povětrnostní nepřejícnost se opakovala do slova a do písmene.
...
Zdeněk Bořek Dohalský, jenž měl kumštýře rád a cítil se mezi nimi doma, dobře vzpomněl v jednom špillarovském fejetonu této milé návštěvy. Z okna se díval na Trhanov a Hrádek nad Houvězdem a vzpomínal dob starých, kdy kus chodské vzpoury zaznamenal tu vlastní rukou... Dále už chtěl toto alšovské vzpomínání fejetonisticky přikrášlit: Jednou v letí sedil tu na zahradé, před sebou papírek a v ruce tužku. Nakreslil růži, takovou růži, až se jí sám polekal. Uprostřed lístků byla lebka s propadlými očními důlky. Příšerná podívaná. To bylo poslední léto Mistra Mikoláše.
Ano, známe tuto Alšovu poslední koncovku k Jiráskově povídce o rabbi Löwovi a smrti, která se mu skryla ve voňavé růži a tak učeného rabbiho přelstila. Tato kresba byla však nakreslena v Praze před odjezdem do Pece. Co chtěl Zdeněk Bořek Dohalský tenkráte povědět touto (nechtěnou?) záměnou...
...
Zůstal jsem sám. Nebe nad Čerchovem zrůžovělo, z luk se přemítavě zadívala voda a po pěšince mrtvých přešli tichounce tři staří přátelé, tři strážcové tradic: Aleš, Jirásek a Thomayer.
Hlasy domova :: odstavce 5, 38-39, 60, 69
Překvapila mne busta Alšovy hlavy v místnosti klášterní hovorny - opravdu překvapila, ne bez dojetí. Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekém oseleckém zámku u svého překladatele, barona Viktora Boss-Waldecka. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu, Páterem Aloisem Majerem, a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zádíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra, umístěná na průčelí kostelní zdi, upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov — ale snad vrtkavost — snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvětající lipou sešel schodištěm k zámku.
...
Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.
...
Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovati Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl její prosbu o doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti — nakresliv blatenský zámek, vzhlížející se ve vodní hladině. Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké — a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali si samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními ochotníky zahrál hlavní úlohu v štechově veseloherní satiře "Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl, že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto řeč: "Vím, Mošno, o Vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od Vás hezké, že jste blatenské srnčí snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil, že jsem mu ani nepoděkoval."
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.
Prácheň :: odstavce 3, 60, 78
O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.
...
I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, starý můstek jakoby z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným písmem — tucha pověsti. A tu zveršoval mladý čelakovský pod názvem " Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný, než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do Otaviných vln. "Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledati v některém ze zdejších rybníků. Zcela určitě patří na Strakonicko i sčeský sedlák, vychytralý ptáček, který "strčí urozenost s rozumem do kapsy" a jen Strakoničan mohl nakresliti obrázek "radostného cestování" s tímto kousavým humorem:
...
I Vaši Radomyšl si vyvolávám, Bohumíre Lifko a Miloslave Novotný, krajané milí, to malinké starosvětské městečko alšovského půvabu, s věží cibuličkou, rybníčkem a alejí kapliček v polích. Krásný je kostel svatého Jana Křtitele, zajímavá byla vápencová jeskyně, ale nejkrásnější je pověst o chromém a slepém dítěti, jemuž anděl strážný, změněný v motýla, vrátil zrak dotknutím křídel.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 4, 55
Marie Majerová, dědička a pokračovatelka Boženy Němcové, nám v své knize Má vlast vyvolává totéž citové ovzduší, které nás ovane i z lunet Stráže na pomezí a Domažlice, té jedinečné básně o Vlasti na stěnách foyeru Národního divadla, kterou mladistvý Mikoláš Aleš tak nezapomenutelně a básnicky vznosně oslavil naši domovinu.
...
Lituješ, že na této bráně nevidíš nějaké sgrafito od Mikoláše Alše, nadaného úžasným smyslem pro heroické činy a postavy. Jak by se na ní vyjímal husitský bojovník nebo chodský strážce hranic v Alšově dramatické zkratce! A jaký by to byl vstup do tohoto starobylého města. Procházíš krok za krokem, chvíli v chladivém stínu podloubí, jindy na slunečné straně, a pořád je co prohlížet z nashromážděných architektonických tvarů i zednického a kamenického díla. Jednou je to hrotitý gotický portál, jindy mázhaus nebo zbytek umné kované mříže u vchodu do klášterní zahrady, či reliéfy, znázorňující čtvero ročních časů. Kreslíře upoutají štíty, rozčleněné od středu k okraji v stylizované podobě rozpjatých křídel. Jen kamenná kašna, která ještě donedávna stávala u arciděkanského chrámu, ti chybí. Dávala tomuto místu melodii, zvlášť za tiché průslyšné noci.