Josef Radecký
Jan Radecký z Radče na Wikipedii
Obrázky
Reference
-
Pastvy ::
odstavec
12
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště Žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: "Však na pány taky jednou dojde." Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný, a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou "medálii". On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem Žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
