Jan Sladký Kozina

Jan Kozina na Wikipedii

Obrázky

Jan Sladký Kozina

Reference

Pastvy :: odstavec 12
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště Žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: "Však na pány taky jednou dojde." Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný, a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou "medálii". On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem Žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Pastvy :: odstavec 11
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. - Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: »Však na pány taky jednou dojde.« Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou »medálii«. On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 10, 98, 100, 103
Také nejslavnější husitská bitva, v níž Prokop Holý porazil křižáky pod domažlickými hradbami, je provždy spjata s tímto nejzápadnějším slovanským městem. Na východním okraji města, pod vrchem Škarmanem, kam dřívější dějepisci umísťovali starodávnou Tuhošť, upoutá poutníkův zrak mohutné Šedé zdivo kostela U svatých. Tato gotická stavba z nelícného kamene byla od počátku duchovním střediskem celé chodské farnosti. Tady byl pokřtěn Jan Sladký, nazývaný Kozina, než bylo jeho rodné Houvězdo připojeno ke klenčské kolatuře. Úzká severní okna této svatyně připomínají gotiku třináctého století, jíž patřil i kostel svatého Jakuba, postavený zcela blizoučko a zrušený josefínským patentem v století osmnáctém. Žulová renesanční kazatelna z roku 1562 byla ze zrušené svatyně přemístěna na hřbitov k Svatému Janu a při opravě kostela byla přenesena na dnešní místo. Náhrobní kameny ze šestnáctého století, umístěné v interiéru kostela, nám připomínají barvitý obraz života našich měst za tehdejší doby, jak vstoupil do našeho vnitřního světa z historických povídek Zikmunda Wintra. K těmto zdem a tomuto času by patřilo vzpomínání na jednoho učeného D omažličana, slovutného biskupa českých bratří Jana Roha, který byl od svých souvěrců poslán s důležitým poselstvím - k Martinu Lutherovi. Ten přijal sympaticky duchovního z Čech a dokonce mu napsal předmluvu k jeho Vydání počtu víry, tehdy přeloženému do němčiny léta Páně 1533. Rohový zásluhy o bratrský kancionál uznávají všichni dějepisci českého duchovního zpěvu. Jan Blahoslav napsal o něm slova plná uznání: Muz čadský, váfyiý a soudný, vynikaje jako orel nad Augustu a ostatní bratrské biskupy, nemév času svého, ačkoliv po domažlická zadrhovaJ, v jazyku českém a dokonalé jeho známosti sobi rovného, takfy cokoliv on sepsal sám neb od jiných sebrané spisy korigoval, ty všechny mohou čteny býti a z nich, Aido chce býti dobrý Čech, mufy slova afrases bezpečné uzfti.
...
Klenutým vjezdem vcházíš do stavení, kde hospodařil sedlák Jan Sladký, nazývaný po chalupě původně Rosocha a později Kozina. Do štítové zdi jsou zasazeny dvě kamenné ruce: jedna drží srolovaný pergamen „majestátu" Karla IV. a druhá třímá okovanou čekanu. Kdo měl nápad, aby označil kozinovský statek těmito atributy? Když byl na Hrádku stavěn Kozinův pomník, zřítila se z jeho podstavce pískovcová postava a obě uražené ruce zůstaly po pádu ležet na zemi. Bylo to znamení nebo výstraha? Komu? Ostatně tento pomník provázelo ještě několik zcela zvláštních okolností.
...
Stavení, které je dnes proměněno v malé kozinovské muzeum, není Kozinovým rodným statkem. Narodil se ve dvoře „hu Rosochů", kde patnáct let společně hospodařily obě rodiny, jeho a bratrova, a kozinovský dvůr vykoupil od svého příbuzného Františka Krutiny. Po tomto statku se teprve od té doby nazýval Kozina, jak přesvědčivě dokázaly rodopisné studie Václava Sladkého. Dnes, jistě už v několikrát přestavěné usedlosti, nalezneme některé kusy nábytku ze starodávné chodské „sence": v rohu těžký dubový stůl a nad ním „svatý kout" s lidovými obrázky na skle, pověšenými po obou stranách kříže, u stěn lavice, suden na nádobí, starodávná truhla, vše, co může ve vnímavějším zraku vyvolat obraz prostého živobytí chodského vesničana.
...
V hrdém postoji se tyčí z vrcholu podstavce na Hrádku z kamene vytesaný Jan Kozina v šerkovém dlouhém kabátě, s připravenou čekanou v ruce, a vedle něho pes, věrný průvodce na nočních hlídkách v lese. Když vítr rozšumí u pomníku zkroucené větvoví kostnatých sosen a temná mračna vystoupnou nad čerchovské lesy, když déšť bubnuje do oranic a z roztržených nebes zasvitnuvší slunce promítne obě štíhlé domažlické věže na šedé pozadí obzoru, cítíš kozinovský symbol v hlubší souvislosti s naší časností.