• 
• 
• 
• 

Jiří z Poděbrad

Jiří z Poděbrad na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 109

  Vzpomínám na poslední Alšovu návštěvu v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých Tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice - jaká zkratka - jaké veliké umění!" - Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále blahé paměti i jeho švagra pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili mistrův zájem - í nechali ji vrchovatě naplnítí nejlepším "blatenským". Náš malíř posadil se ze široka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouřil očička a tiše, jako by jen pro sebe, meditoval:

• Sláva Sušice :: odstavec 8

  Za vlády Poděbradského a Jagellonských zvelebují sousedé své živnosti a svahy Svatoboru se zelenají vzrostlými chmelnicemi, jejichž úroda zvyšovala blahobyt v klenutých šencích, takže roku 1512 měl sladovnický cech v Sušici 54 členy. Jak žili Sušičtí v renesančních patricijských domech, dosvědčuje i náhodný nález cínových konvic, hubatek, mis a talířů, objevený při přestavbě domu na náměstí. Svou důkladnou řemeslnou prací a umným rejsováním není ani po staletích k necti konváři Jiříkovi, který své dílo označil zkratkou svého jména. I renesanční průčelí dnešního musea, původního domu erbovní rodiny, Voprchů z Uračova i Rosacínovský dům s renesančním štítem, ozdobeným sgrafity, kde je dnes umístěna lékárna, jsou přesvědčivým dokladem o přeměně měšťanského života bohatých tříd v šestnáctém věku. Latinská škola měla v těch dobách vynikající učitele. Z jejich škamen vyšlo i několik znamenitých básníků. Nejproslulejší z nich, Adam Rosacius, se stal profesorem pražské university a složil celou řadu latinských i českých básní. Byl to jistě on, kdo učinil z tehdejší Sušice přívětivý domov uměn a učenosti, který byl v čilém spojení s Prahou, jak svědčí zachovaná dedikace od mistra Jana Kampana Vodňanského, uložená v musejních sbírkách.

• Prácheň :: odstavec 39

  Profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřit horaždovickou chloubu, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří drakobijce léta Páně 1420 narodil paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.

• Strakonice :: odstavec 34

  Ani nevšímavost pozdějších časů, ani chlad a střízlivost okolí nemohou utlumit čistý výdech těchto míst, patřících poesii. Poučený zrak odhrne s nich i cíp floru tragedie bělohorské, kdy po odchodu kalvínského vojska Mansfeldova nalezli zde jesuité obraz Bohorodice s vypíchanýma očima. Nesen jako korouhev v čele zfanatisovaného cizáckého voje stal se zástavou moci trestájící, která na bělohorské pláni rozhodla osud této země na tři století. Ne bez zachvění prohlížím jeho kopii, visící vedle postranního oltáře. Reliéf svatých Tří králů připomíná výtvarnou vlohu skrytou v lidu, který má tak blízko k dřevu a Šumavě. Bělohorský kostel Matky Boží Vítězné je jen replikou chrámu římského, vystavěného pod dojmem této události. Katolicitu strakonickou si nějak hlouběji uvědomíš i vzpomínkou na panskou jednotu, která z tohoto hradu nečesky a sobecky mařila moudré vladaření krále z Poděbrad. Maltánský kříž vyvolává mimoděk i jiné obrazy, zastřené truchlorouškou...

• Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 3

  Šestnácté století vtisklo obrazu města dnešní siluetu dvěma věžitými branami, Rynáreckou a Jihlavskou, zanechalo po sobě zubaté cimbuří na dochovaných hradbách u Solné brány i zbytky městského opevnění na dnešních Příkopech. Město mělo svou školu již v době Karlově a za klidné vlády Poděbradského i Jagellonských žilo se sousedům stejně poklidně jako v jiných městech Českého království. V letech 1446 až 1451 se konaly v Pelhřimově čtyři zemské sněmy za přítomnosti krále Jiřího, které skončily 3. srpna dohodou mezi utrakvisty a katolíky. Smír byl velmi hlučně oslaven na blízkém rožmberském hradě Kameni. Za stavovského povstání zůstalo věrno císaři, za třicetileté války je podvakráte vyplenila a vypálila švédská soldateska, mnohokrát bylo postiženo požáry i válečnými vpády, jak se dočítáme v jedinečné monografické práci historické, Dějiny Pelhřimova, kterou akademik Josef Dobiáš napsal svému rodišti s důvěrným znaleetvím a houževnatou vytrvalostí, jakou může v člověku vyvolat jen věrná rodácká láska. Je to právem chlouba Pelhřimovských a nevím, jsou-li autorovi dost vděční za toto jedinečné dílo v oboru městských dějin.

• Obděnická pouť :: odstavec 96

  Jedni z prvních držitelů, bratři Petr a Jan z Janovic, vyjadřují vůli české duše patnáctého věku a podpisují stížný Úst, poslaný do Kostnice po smrti mistra Jana. Petrovi se však asi znelíbilo přísné táborství, proto ho vidíme v bitvě u Lipan mezi prvními z panstva, kteří vnikli do vozové hradby táborů. Jana jen o trochu později nacházíme mezd královskými bojovníky, kteří dobývají nad Vltavou pevnou táborskou baštu, hrad Ostromeč. Tři roky po smrti krále Jiřího přechází zboží chlumecké na Lobkovice a začíná historie podstatně jiná.

• Hlasy domova :: odstavec 39

  Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.

• Prácheň :: odstavec 69

  Ani nevšímavost pozdějších časů, ani chlad a střízlivost okolí nemohou utlumiti čistý výdech těchto míst, patřících poesii. Poučený zrak odhrne s nich i cíp floru tragedie bělohorské, kdy po odchodu kalvínského vojska Mansfeldova nalezli zde jesuité Fra Jesu a Jesu Maria obraz Bohorodice s vypíchanýma očima. Nesen jako korouhev v čele zfanatisovaného, cizáckého voje stal se zástavou moci trestající, která na bělohorské pláni rozhodla osud této země na tři století. Ne bez zachvění prohlížím jeho kopii, visící vedle postranního oltáře. (Reliéf Svatých tří králů připomíná výtvarnou vlohu, skrytou v lidu, majícího tak blízko k dřevu a šumavě). Bělohorský kostel Matky Boží Vítězné je jen replikou chrámu římského, vystavěného pod dojmem této události. Katolicitu strakonickou si nějak hlouběji uvědomíš i vzpomínkou na panskou jednotu, která z tohoto hradu nečesky a sobecky mařila moudré vladaření krále z Poděbrad. Maltánský kříž vyvolává mimoděk mnohé obrazy, zastřené truchlorouškou...