ryzec

Reference

Velhartice :: odstavec 24
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
K metropoli kraje :: odstavec 155
Všechny vůně převoní tady pupalka svým citrónově žlutým květem; voní i z mokrých vlasů vesnických děvčat, vracejících se od řeky po večerní koupeli, a její vůně se vlní chvěním žluťáskových křídel. Chtěl bych tu na jaře vidět bílý blesk těla hranostajova - hermelín pláště královského! Nebát se ani podfouknutí lasiččina, ani zaštěkání vydřina znamená žít v přátelství se vším božím stvořením. Na otavních lukách mne dlouho mátl žlutavý koberec utkaný z květin neznámého jména. Starčku barborkolistý! Jak se mi ulehčilo tímto jménem; to je jako milovat krásnou dívku, již si nemůžeme zpřítomnit ani zdůvěrnit pojmenováním. Vcházeje z roviny do lesnatého kopce, sebral jsem ryzec, ve stínu zvlhlé trávy se leskl klouzek, u Vidova jsem voněl k oměji žlutému, ani si honem neuvědomiv, že vstupuji do kraje doudlebského, který mne podmaní jinými kouzly.
Obděnická pouť :: odstavec 139
Znovu si vyvolávám březový háj u Vladyčína s janovcovým podrostem, jehož černé lusky praskaly v žáru kolmého slunce jako tajemná hudba. Na vyhřátých kamenech přebíhaly zelené ještěrky, na mezi u skloněných žitných klasů svítil fialový pcháč s červenou vřetenuškou a z nedalekého pole zazníval pravidelný rytmus sekáčova kosení. Jaký úchvatný podzim musí být na kraji lesa pod sosnami, kde z prodloužených stínů se lesknou ve zvlhlé trávě barevné kloboučky klouzků a ryzců, kdy všude kvete vřes, létá babí léto a celý kraj je provoněn bramborovou natí a dýmem ohníčků!