Krajinou básníkovou ::
odstavec
31
Tolik mne láká pelhřimovská krajina, ale já jsem přece přijel pro nová poznání sovovská. Magnetka tohoto jména neúplatně míří k Lukavci. Přejdeme za Vyklanticemi les, kde jsou dodnes zbytky zákopů ze švédské vojny, mineme lučinaté údolíčko a tichou uličkou vcházíme na malé náměstí. Hrot jehlanu kostelní věže sahá do šedavých nebes, "palcátky" kaštanů hnědnou první rzí a škola je tichá jako úl po rojení v ten prázdninový čas. Poezie venkovské školy, už na prahu mne oválas svou zvláštní tichostí, z lavic zavoněly hrušky a suchý domácí chléb, třebaže děti běhaly na pastvinách a na polích kladly povřísla před maminčiny hrstě. Věru, přívětivá, čisťounká škola, pan řídící by jistě zasloužil pochvalný dekret od nejpřísnějšího inspektora. Ochotně přináší starou pamětní knihu a ukazuje zápisy svého dávného předchůdce Jana Sovy i zápis básníkův.