• 
• 
• 
• 

Maxmilián Pirner

Maxmilián Pirner na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Vzpomínka malířská :: odstavec 5

  A do Blatné, svého rodiště, se tehdy vrátil z vojny malíř Jan Hála, žák Bukovacův a Pirnerův, hledaje zde trvalejší existenční zakotvenost. Jeho tatínek měl pekařský krámek na místě dnešní městské spořitelny a zároveň menší hospodářství, které mela na starosti převážně maminka, přivdavší se do okresního města jako dcerka ze selské usedlosti v Pročevilech. Mladý malíř narukoval přímo z akademie do Békes Gyuly k 11. pěšímu pluku, odtud byl přeložen do Innsbrucku k císařským myslivcům, s nimiž byl třikrát v poli na italské frontě. Po válce se vrátil k 11. pluku do Písku a zůstal tam ještě dva roky z existenčních důvodů jako důstojník, přidělený k odvodní komisi, která prováděla první odvody v nové republice, a to v Pošumaví. Důstojnická kariéra mu nikdy nepřirostla k srdci. Rozloučil se s ní jisté rád a kam jinam se měl vrátit se svým uměním než domů? Malé město nemohlo natrvalo uživit mladého umělce, který nevystupoval nijak okázale, jsa povahy spíš jihočesky uzavřené a hloubavé než družně rozverné, která nezískává naráz společenské sympatie. Oddal se vášnivě své umělecké práci v prostředí sice rodném, které však mělo docela jiné starosti, než aby povzbudilo a hmotně podepřelo vážnou snahu, vymykající se z jeho zvyklostí.

• Sláva Sušice :: odstavec 14

  Básnickou představu šumavských hor nám zanechal v jedné kresbě jiný rodák sušický, malíř Max Pirner. Dějepisec umění nám výstižně charakterisuje jeho uměleckou tvář: "Svým výtvarným názorem realista, povahou filosof a meditativní básník." Pirnerův žák Max Švabinský vyjádřil svou vděčnost a úctu k mrtvému učiteli při výzdobě oken svatovítského chrámu opravdu zvláštním způsobem: Tomáši ze Štítného dal podobu Pirnerovu a na obrubu jeho šatu umístil drobný nápis "Maxmilián Pirner, velký učitel a Mistr tajně slavný". Věru, nemohlo být plachého básníka a premýšlivce vzpomenuto pietněji; citová noblesa ctí zde učitele i žáka.

• Obděnická pouť :: odstavce 82, 88

  Tehdejší Příbram, sídlo báňské akademie a rušné město poutní, mohlo umožnit domácímu synkovi, podporovanému širokou přízní, slušnou základnu pozdějšího živobytí. V mladém pekaři však žila mocná touha výtvarná a na radu místního učitele, jehož záliba byla táž, nebránili rodiče, aby se synek stal malířem, i když poctivé řemeslo pekařské mělo po jejich názoru zlaté dno. Nevíme, kdo jim poradil, aby jejich Josef vstoupil do učení k beuronským mnichům v Emauzích, kteří měli svou vlastní školu, ale jistě toto řešení jim nebylo proti mysli. Město pod Svatou Horou formovalo své syny rysem zbožnosti, a proto malba náboženských obrazů měla v sobě pro rodáky zvláštní přitažlivost a čest. Vedení Školy pod P. Gabrielem Jakubem Wůrgerem, který byl mistrem svého oboru, naučilo mladého snaživce základním disciplínám náboženské malby. Nejenže se podílí na sgrafitové práci v jejich řádovém chrámu, ale pokouší se i o vlastní tvorbu. Obraz, znázorňující Ruth a Noemi, je už natolik vyspělý, že rozhodne o přijetí autora na malířskou akademii, kde se šest let školí u profesorů Pirnera, Sequense a Lhoty. Jeho žákovská práce Ženy u hrobu Kristova, vystavená na školní výstavě, upoutala pozornost Lannovu, že ji zakoupil do své náročné sbírky, proslulé velikým souborem díla Mánesova. (Lanna to byl, kdo umožnil Mánesovu cestu do Itálie, skončivší tak tragicky.) Tvorba mladého malíře se ustaluje v námětech náboženských, maluje do kostela v Lužné oltářní obraz svaté Barbory, Maří Magdalénu pro refektář kláštera na Skalce u Mníšku a pro chrám osecký u Rokycan Neposkvrněnou Bohorodici. Tuto zakázku dostal na přímluvu bratra faráře, který chtěl bratrovi nalézt cestu do kruhů církevních.

  ...

  Zůstala po něm opuštěná paleta, modlitební knížky, havířská švancara a vysvědčení z akademie, podepsané Pirnerem a Mařákem - k nimž přesmutný doplněk činí zažloutlé papíry s náčrty, ohryzané myšími zuby.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 25

  V této vsi se dokonce škola dědila ve třech kantorských pokoleních. Učitel se vždycky oženil s dcerou pana řídícího a tak ani byt, ani rákoska nevyšly z rodu. Poslední z nich, pan ředitel Horný, dosáhl i hodnosti senátorské. Do jeho třídy chodíval čiperný učitelský synek Alois, jehož otec, Josef Moravec, cepoval v násobilce jiného chlapce z Vilína, Bohuslava Jarolímka, kterému byla později svěřena opatská berla staroslavné kanonie strahovské. Pan učitel byl už značně letitý, když se do Chyšek přestěhoval ze sousední Jistebnice, a jeho předlouhá kštice i umělecká bradka naznačovaly jinou profesi než onu, která nechává na prstech skvrny od červeného inkoustu. Studoval zamlada na pražské technice u profesora Zenkra, zběhl pro chudobu ze studií a dvacet let se živil fraj kumštem, kresle věrně a přepečlivě portréty českých velikánů. Jeden čas jej bohémská bída zahnala i na stavbu. Dohlížel na bourání Poříčské brány, a když jej toto nestálé živobytí omrzelo, oženil se a šel učitelovat na venkov. Nejdříve na Slánsko, kde přijal v Kloboukách vychovatelské místo v jedné statkářské rodině, a potom jej osud zavál do chudého Táborska. V Jistebnici zůstala po něm celá galerie podobizen různých potentátů, pro barona Nádherného nakreslil expozici pernaté a lovné zvěře, jíž se chlubil na krajinské výstavě táborské - ale jiná věc je hodná zaznamenání. Přišli k němu rodiče Laudovi, jejichž synek Richard se nechtěl učit kupcem v Mladé Vožici a čmáral na kdejaký papír panáky a husy. Autorita učitelova měla zvrátit tento bláznivý klukův plán, ale zklamaná touha novopečeného pedagoga proměnila domluvu v slova jistě nečekaná od rodičů, kteří důvěřivě přišli do školy se svým soužením. - "Pane Lauda, kornouty může dělat leckdo, ale malířem nemůže být každý, dejte ho na to." A tak Richard Lauda se dostal do speciálky Pirnerovy. - Chyšečtí nemohli zpočátku zvyknout na nového učitele, jehož sčetlost, zkušenosti a různá podivínství byly podnětem k tolikerým dohadům, škola mu k srdci nikdy nepřirostla; bloumával dlouhé hodiny po lesích, sbíraje kdejakou prašivku, ještě ve stáří skákal "šipku" do vody, o všechno možné se zajímal, čítaje knihy ruské, francouzské i německé. Za tmy se vracíval ze samotářských potulek, a když se dost nasytil západů slunce, zašel do hospody na besedu se statkářem Siebertem a kaplanem Šimkem, od něhož si vypůjčoval Kurýra. Jinak byl tvor zcela nepraktický; koupě uhlí byla pro něho větším problémem než všechna vojevůdcovská rozhodování těch nejrozmanitějších generálů v soudobé rusko-japonské válce. Sousedé mu nosívali fotografie, které překresloval na velký formát, a paní učitelové přibyly tak do kuchyně mnohé naturálie, jistě nezbytné pro početnou rodinu.