Karel Štěch

Karel Štěch na Wikipedii

Reference

Velhartice :: odstavec 31
S grafikem Karlem Štěchem, kterého zdejší prostředí inspirovalo k celemu cyklu leptů, jsme zašli nakonec do krásné nové školy. Nejen samým učením živ je člověk. Paní řídící Klimentová z bylinek velhartické krajiny umí připravit předobrý truňk, jehož účinné užívání přispívá prý k lidské dlouhověkosti. Řídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou končinu ještě jinak než zrakem, a přišli jsme jí na chuť.
Krajina alšovská :: odstavec 22
Jeho interiér překvapí krásnou štukaturou kruchty a stropu, pod nímž stojí v kostelní lavici červená poutní korouhev s bílým maltánským křížem, který je umístěn i na lustru. Na jednom z oltářů upoutá zvlášť pěkný obraz neznámého světce. I kostnice má hezkou kartuši, zase s maltánským křížem, a na štítě kostnice ukazují čas sluneční hodiny. Doškové střechy, odrážející se v hládi návesního rybníčku, také pamatují Alšovo mládí i jeho tatínka, když tu pořizoval sedlákům jejich písemnosti. V hospodě dlouho visívala Alšova chlapecká kresba, zobrazující mirotickou obecní radu, tak trefně podobnou, že byla příčinou domácích mrzutostí (Alšova paměť byla opravdu přesná už odmalička). Tato ves přilákala i jiné malíře. Alšův kmotřenec Lev Šimák se v Miroticích usadil na jedno léto a z jeho akvarelů, malovaných v mirotickém okolí, byla uspořádána celá pěkná výstava. Zdejší krajina není neznáma ani Vlastimilu Radovi, který zakotvil v Ostrovcích, a odtud se vypravoval na toulky až do Smetanovy Lhoty, k Cerhonicům a velkému rybníku Radobyteckému, kde všude pilně maloval se svým vypěstěným smyslem pro jihočeskou atmosféru. I Jiří Rejžek si oblíbil zdejší končinu a vytvořil zde celý soubor olejových obrazů; cyklem leptů, nazvaným Alšův kraj, poklonil se Alšově památce grafik Karel Štěch.
K metropoli kraje :: odstavce 25, 66
Rozvoněné sosnové lesíky byly plny rosy a jitřního slunce, z hladiny Soudného potoka mířily k nebesům listy šípatek, jejichž bílé květy jsou nejraději zcela blizoučko hladiny, a luční cestu u bašty Vomáčky vroubily vrby a vysokánské topoly. Kraj byl pln letní pohody a ticha. A přece, kdyby dnes přišel do těchto končin Karel Klostermann, byl by překvapen mnohými a mnohými změnami. Gelá Blata jsou samý stožár elektrického vedení a dýmající komíny nad halami nových podniků tu za jeho návštěv ještě nebývaly. Se vzpomínkami na jeho román, jejž zdobil dřevoryty Karel Štěch, vyšli jsme si s grafikem po některých jeho dějištích.
...
Kolikrát jsme zvečera chodili s Karlem Štěchem k soutoku Vltavy s Malší kolem hradební věže, nazvané Železná panna, kde pod svěšenou vrbou sedávali rybáři a měkké světlo odráželo v hladině dvoj obraz setmělých korun i půlměsíce, všechno odhmotnělé jako na obrazech Corotových nebo Claude Lorrainových, kteří dovedli každou krajinu proměnit v báseň. Z Dlouhé louky voněla rosa a jen čtyři siluety topolů zbyly z bývalé stromové krásy, již ještě zachytil ve svých kresbách Viktor Vorlíček. Vzpomínám na nedělní dopoledne v Krumlovských alejích, plné hudby a dívčích úsměvů, okřídlujících naši mladost, ale už dávno jsem tam vojenskou hudbu neslyšel. Po břehu kolem biskupské zahrady jsme se vracívali za tmy ke klášteru, kde v tmavé vodě se očím ztratily haltýře a nebe bylo světlejší než hladina. Najednou se rozsvítila okénka za hradební zdí a v nich za muškáty se mihla dívčí tvář, jakoby čekající na zpěv serenády. Snad to byla ona pradlenka, jejíž gesto bylo tak něžné při máchání v poledním slunci. Kolikrát jsme se zastavili v údivu na Sokolském ostrově, odkud jsme pozorně vyvažovali v očích večerní siluetu přemyslovského města a na druhé straně Vltavy zase staré loděnice Lannovy, abychom pod vonícími akáty pokračovali v chůzi kolem kasáren, kde vojákovali Fráňa Šrámek a Jaroslav Hašek, na Staré město, jehož uličky byly plny stínoher a ticha. Staré zdi i podloubí s pilíři tenkými jako čapí noha se probouzejí k slovům a do hvězdné noci jdou vstříc sdělení dávných rtů...
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 2
Později jsem se ubytoval ve staré škole, kde Vladimír Diviš zřizoval okresní muzeum, a ze svého vyšebrodského sídla, zřízeného ze starého hamru, přijíždíval za námi malíř Karel Minář, zamilovaný do kraje plného architektonických památek a zvláštní citové atmosféry. V noci nás strašíval rytíř, jehož brnění chřestilo při každém kroku pozdních příchozích, a klíče z cechovního znamení zámečnického cinkaly, jako by je rozeznívala nějaká neviditelná ruka. Alois Moravec pokreslil svými veselými nápady mnoho listů pamětní knihy, zatímco grafik Karel Štěch ryl do dřeva názornou mapu kraje plnou překvapivých motivů. Společně jsme jezdívali na vypůjčeném nákladním autu daleko do kraje a sváželi do Kaplice zachraňovanou starožitnickou kořist pro muzejní sbírky. Častěji jsme však využívali slunečných dní k dlouhým péším potulkám.
Třeboň :: odstavec 42
Už nepřijede do Jílovic grafik a malíř Antonín Homolka, zdejší rodák, aby se potěšil se svými pokrevnými a namaloval si některý ze zdejších motivů. Pocházel odtud z rodiny drobného zemědělce a zednického předáka, který přes léto vodíval pracovní partu na stavby do Vídně a byl jedním z přesvědčených socialistů ve svém okolí. Antonín Homolka si odnášel z rodného kraje svou zamlklost a přemítavost, jeho lyrickou jemnost, z rodinného prostředí vytrvalost a pracovitost. Z budějovické měšťanky odešel na učení do smíchovského reprodukčního závodu Neubertova, poněvadž praktický otec věřil víc zlatému dnu řemesla než existenčním nejistotám frajkumštu. Poznal ve Vídni příslušníky tehdejší bohémy a jejich způsob života se příčil zdravým názorům dělného venkovského člověka. Syn nezůstal u řemesla. Jeho snaha se nesla k vyšším metám. Po absolvování uměleckoprůmyslové školy se dostal později do grafické speciálky Šimonovy na pražské akademii, kde byli jeho spolužáky Karel Štěch, Milada Kazdová, Emanuel Raný a jiní, později členové Sdružení umělců - grafiků Hollar. Odtud přešel do školy Wily Nowaka a na tohoto svého učitele vzpomínal vděčně až do smrti.
Bechyně :: odstavec 9
Tato sytá modř nebes zdůraznila bechyňské panoráma i tehdy, když před ně usedl Václav Špála, aby je sevřel do své hutné, trojbarevné akvarelové zkratky. Antonína Slavíčka více zaujalo barevné ladění klášterního štítu a jeho prejzových střech a potom ještě jeden pohled od schodů na celý klášter v přitlumeném světle podmraku. Otakar Lebeda maloval celkový pohled na město, Viktor Stretti stráň se zámkem a Karel Štěch si nakreslil na motiv bechyňského panorámatu několik větších kreseb. Richarda Laudu přilákal námět stavby velikého železobetonového mostu k tvorbě celého leptového cyklu a jeden lept s tímto motivem známe i od A. J. Alexe. Všichni tito umělci byli hosté, kteří neměli k Bechyni citový vztah rodácký.