• 
• 
• 
• 

orobinec

Orobinec na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rybníky :: odstavce 11, 31

  Jak nevzpomínat kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křížem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu nevěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí pařízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blížkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, která by potvrdila, že některému z nich ublížily.

  ...

  A mohu-li ještě o něco poprosit, vrať mi svítivou čistotu tvých zim, krajino rodná. Pražská zima je umouněná jako uličník, a to, čemu tady říkají nadneseně sníh, se ještě před polednem proměňuje v inkoustové bláto. Je pravda, že tu kluci mají kluziště, ale i to je samá umělost. Cožpak si mohou jako u nás zapálit cikáro orobince a rozjet se po zrcadlové ledové pláni až do suchého rákosí, někam k pižmovčím hromadám a zase zpátky k prosekaným tůním, kde voní jedlová chvoj, a na bělostném sněhu, kdesi až na konci rybníka, lze čisti ze stop tolikeré příběhy o životě koroptvího hejna? Nikde na Vltavě jsem neviděl tak krásně zamrzlé bublinky jako u nás, a mohou si pražští kluci rozdělat na ledu ohníček? Z čeho?

• Na Vodňansku :: odstavec 44

  Pod bílými pospíchavými oblaky jsem šel kolem Dřemlínského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi a kousek dál tměly se u lesa duby na hrázi Černoháje, jejichž stín se proměnil v travách v žlutofialový květ černýše hajního i v zasnění kvetoucího vřesu. Potom jde mělké úžlabí luk mezi smrkovými lesy a objeví se samota Klus, kde v osmnáctém století žil první český letec Vít Fučík. Zabýval se samými prapodivnými věcmi: sám od sebe se naučil řezbařit a truhlařit, vymyslil zvláštní kudlu, z níž stisknutím vyskočilo několik jiných malých kudliček. Bylo to zvláštní, lidé se podivili této umné práci, ale jejímu původci začali přezdívat Kudlička a tato přezdívka mu zůstala do smrti. Když mu bylo padesát let, začal se zabývat věcí do té doby v kraji neslýchanou. Zhotovil si zvláštní křídla, přivázal si je na sebe a ze střechy své chalupy se rozletěl daleko, daleko v pojmu svých vrstevníků. Vypráví se, že jednou letěl až do Vodňan, hodinu cesty vzdálených, a přistál zrovna vedle synagógy, právě když měli židé bohoslužby. Vyběhli ven, domnívajíce se, že mezi ně přiletěl Mesiáš, pohostili ho bohatě a dostal nové pojmenování "Zlatý ptáček". Jednou ho však srazil vítr na hráz Černoháje a trochu pošramotil, což pan farář z Bílé Hůrky svým osadníkům vyložil jako přirozený trest, poněvadž se člověk nemá rouhati Pánubohu. Letec si vzal toto naučení na chvíli k srdci a z kovových částí samoletu zhotovil kříže, které rozestavil kolem stavení. Ruka boží ho nepotrestala pádem, jak mu předvídal rozhněvaný duchovní; náš letec se dožil 85 let a umřel přirozenou smrtí roku 1804 a odpočívá svůj věčný sen na hřbitůvku rozprostřeném kolem kostela na Bílé Hůrce.

• K metropoli kraje :: odstavce 16, 31

  Novosedly už jsou vesnice blatská, s kapličkou uprostřed rovinaté návsi. Vzpomínám vás, neznámá hospodyně, spěchající z pole celá říčná, a přece ještě nezvonili poledne. I zachtělo se svatému Petrovi malé zlomyslnosti: chvíli poslal sluníčko na přezrálý žitný lán, aby jej v malé chvilce zase vydatně pokropil teplým deštěm. Sama za hospodářem jste od páté hodiny ranní sbírala hrstě a jen několik postavených panáků za vámi bylo vidět - i přes vaši čipernost. Ještě jste mi ukázala rybník Voblánov, na jehož hrázi šuměly osiky a děti na širé pastvině sháněly prutem orobince husy do hejna. Dívčické rybníky, nad blankytným usmáním vašich hladin se ve mně zatajil dech - a já obhlížel celý ten nádherný kraj, jejž sluneční záře rozsvítila do zelena. Jen naprostý slepec může nazvat tuto krajinu jednotvárnou; já jsem slepotu vždycky považoval za největší trest boží... Za Zbudovem hrozí vztaženou paží postava Kubátova, z kamene vytesaná jako jeho spravedlivý vzdor, a snad jsou tu ještě balvany, zkropené před staletími jeho nevinnou krví. I sama nebesa se tenkráte vzbouřila nad posedlou panskou zvůlí a smyla prudkým deštěm z popravního kamene krev statečného selského vůdce. Na tomto místě ujasnil jsem si mnohé z učení Petra Chelčického a hlavou mi táhla jeho zdůvodnění biblické oběti smrti Ábelovy...

  ...

  Chtěl bych jít zase v některém letním večeru pod duby na hrázi velkého Munického rybníka, kdy je tu všude dvojí zrcadlení: nebes i stromů, oblak, rákosí i ptačího letu - kdy kvetou lekníny, voní voda a táhle vyzpěvují žáby z luk uprostřed senosečí, kdy veliká luna vystupuje nad černé utichlé lesy. Chtěl bych slyšet bukače, jít bos po luční pěšině v rosách a vyhlížet chřástala, kdy na ztemnělé hladině zhasínají lekníny a černá lyska rozhoupává trsy orobince. Vy večery, rozvoněné vodou, vy stmívání, plná výdechu puškvorcového kořene, tak podobná večerům mé krajiny rodné, jak vás mám rád!

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 19

  Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z osvětleného loubí hospody U Uchytalů poděkují za pozdrav, uvědomíme si, že jsme v Jarošově. Hořký dech olšin, chlad pospíchající říčky a blízké hvízdnutí vlaku nás provází k vilce na konci vsi, kde je pro nás připravena "přibíračka", jarošovská oblíbená večeře, loupané brambory zapíjené kyselým mlékem. Ještě před spaním slyšíme z rozvoněného kvítí zapísknutí smrtihlavovo, jehož tetelivé chvění má v noční tiši vskutku něco strašidelného, ale tma patří lyšajům, můrám a netopýrům, stejně jako hvězdám, probleskujícím z listí, jež se zrcadlí v temné zpívající hladině.

• Bechyně :: odstavec 8

  Naposledy jsem kráčel k Bechyni od Bernartic v podmračném, pršlavém dni. U rybníka Koliměře vlály do sychravého větru chocholy suchopýru a z druhého rybníka, šestáku, temněla hnědá cigára orobince, mračna byla nízko a pěšiny na lukách plné vody. U polní cesty stojí kamenný, pradávný křížek, nazývaný lidem cyrilometodějský, a to je snad nejstarší výtvarná památka na této straně krajiny. Na radětické návsi jsme si kreslili selské prolamované štíty a dále šli po táhlé cestě mezi poli až do samé Bechyně. Z této strany přijdete nejdřív ke kostelu hřbitovnímu; proto jsem vám radil na první návštěvu Bechyně slunečný den, a ke slunečnému dni patří přece modrá obloha se svítivou hladinou řeky.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 36

  Jeho konec ohlásí parnasie, zatímco už orobinec vystrčil svá hnědá cigára, a vřes fialovými zvonky ladí celá Blata do melancholie podzimu. Jemné tkanivo babího léta omotá i temně zelené keříčky brusin a klikvy, které krvácejí, a ani vata mlh toto krvácení nezastaví. Pozdní úsvity prodlouží ještě život rosám, ale jejich tíha utrhne zlatavé listí bříz, že tiše, tichounce spadne na červené klobouky křemenáčů. Bříza přitom bledne sinavostí téměř smrtelnou. Vypasený jezevec chrouní už někde v pelíšku pod kořáním, zato liška si klidu dopřát nemůže, ani tehdy, až mrazivá jitra zasklí vody tak důkladně, že i těžký vůz bude po nich moci přejet. Blata se promění v spáče vytrvalého...

• K srdci jižních Čech :: odstavec 37

  Nakloněné jeřáby provázejí naši pouť až k Sudoměřicům, kde do Černého rybníka nahlíží svými sosnami Černý les. Qgára orobince a šustící rákosové listy byly už prvními posly podzimu. Zde v staročeském zájezdním hostinci U Fantů se roku I8J6 narodil profesor Vysokého učení technického v Praze architekt dr. h. c. Josef Fanta, projektant Hlavního nádraží v Praze, budovy Hlaholu, Hlávkovy koleje, hvězdárny v Ondřejově a mohyly míru u Slavkova.

• Rybníky :: odstavce 11, 25

  Jak nevzpomínati kolumbovských výprav na chatrných vorech, zrobených ze sítí, převázaného povřísly, na nichž jsme hrdinsky objížděli převeliký rybník Hutecký křižem krážem. Nic nám nevadilo toto vratké plavidlo, abychom se dali odvrátit od tolika předůležitých objevů. Nikdo z cizích tomu neuvěří, ale je to pravda pravdoucí, že pták roháč se může před vašima očima proměniti v plovoucí parízek a čejčího hnízda nehledej nikdo v blízkosti pláče mateřina. Vždycky vás oklame a zradí její úzkostlivé volání; vajíčka má skryta ve vzdáleném a odlehlejším hnízdě. Chtěl bych se vraceti do džunglí rákosu pro třtiny orobince, vodníkova žezla, kde chodidla klouzala v bahně po zavřených škeblích a z nohy, břitvou rákosí poraněné, stékala dolů krev, přivolávající celá hejna komárů. Tolik jsme se bávali pižmovek, ale není v paměti všech kluků ani jediné vzpomínky, že by některému z nich ublížily.

  ...

  A mohu-li ještě o něco poprosit, vrať mi svítivou čistotu tvých zim, krajino rodná. Pražská zima je umouněná jako uličník a to, čemu tady říkají nadneseně sníh, se ještě před polednem proměňuje v inkoustové bláto. Je pravda, že tu kluci mají kluziště, ale i to je samá umělost. Cožpak si mohou jako u nás zapálit cikáro orobince a rozjeti se po zrcadlové ledové pláni až do suchého rákosí někam k pižmovčím hromadám a zase zpátky k prosekaným tůním, kde voní jedlová chvoj a na bělostném sněhu, kdesi až na konci rybníka, lze čísti ze stop tolikeré příběhy o životě koroptvího hejna? Nikde na Vltavě jsem neviděl tak krásně zamrzlé bublinky a mohou si pražští kluci rozdělati na ledu ohníček? Z čeho?