-
Velhartice ::
odstavec
12
A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, "vyhnanče český", s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence. Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané "na pěti stolích", ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově; ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. - Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho - za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii "weyvodovně z Moldavy" - provdané "purkrabience z Donína".
-
Když jsem já šel tou Putimskou branou ::
odstavec
5
Tak začínalo tady panství dona Huerty a ani květnaté Chválořeči barokního faráře Ondřeje Františka de Waldta neodloučí nás od husitské minulosti, ani renesanční kazatelna v hřbitovním chrámu, darovaná sem krutým dobrodruhem ze Španěl, nemůže nás nikdy usmířit s jeho hrabivým, krvelačným zjevem. "Huerta, poberta, už je u čerta," šeptal si po jeho smrti v skrytu lid a hlas lidu byl v tomto případě opravdu i hlasem božím...
-
Od Postřekova do Klenčí ::
odstavec
39
Stará pošta přečkala i tuto poslední pohromu městečka, sužovaného už v dávné minulosti bavorskými nájezdy a později švédskými regimenty, vedenými Banerem a Königsmarkem, stejně jako španělskými soldáty dona Huerty. Když byla v dvacátých letech minulého století dostavěna erární silnice, na které projížděly poštovské diligence a pomalu se po ní sunuly do kopce těžké formanské vozy, prožívalo Klenčí dobu svého největšího hospodářského blahobytu. Tato důležitá dopravní tepna ztratila na významu, jakmile byla zřízena železniční trať z Plzně do Domažlic.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavec
16
Augustiniánský klášter, který byl založen roku 1287 králem Václavem II. a jeho chotí Jitkou, byl vyvrácen za husitských bouří, a teprve po bělohorské katastrofě a dobytí města donem Huertou znovu obsazen kněžími původního řádu. Návštěvníky upoutávaly tři nástropní fresky od plzeňského malíře Julia Luxa, zasazené do štukových kartuší v bývalém refektáři. Staré pěšinky a lavičky v klášterní zahradě mohly by vyprávět o návštěvách překrásné paní, která vycházela s houfečkem dětí z domu U Pozamentýrů, aby si v tišině pod stromy přečtla Včelu, redigovanou Karlem Havlíčkem, velmi váženým v Praze i na venkově. V Domažlicích se některým úředním lidem opravdu nelíbilo nezvyklé počínání jemné paní komisarové, stýkající se tu spíš se studenty a řemeslníky než s městskou honorací, jež se dívala spatra na všechny, kdo neměli vlastní dům, bohatou živnost a v přítruhlíku těžký měšec s penězi. Jaképak akademie a vlastenčení pro měšťanské dcerky, jež se mají držet kuchyně a chrámu, a bohabojně čekat na ženicha, kterého jim rodiče už dávno smluvili? Ať se paní komisarka stará o vlastní špinavé děti a roztrhané podsazení... tak nějak napsali panu Havlíčkovi a pod jejími okny provedli výtržnost, která ji měla zasáhnout na nejcitlivějším místě. Však pan Havlíček nedal na svou odpověd dlouho čekat a opravdu rytířsky se zastal Boženy Němcové, jejíž buditelská činnost tolik popudila opatrné sousedy...
don Martin de Hoef Huerta
