• 
• 
• 
• 

topol

Topol na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Stříbrné Hory :: odstavce 9, 16

  Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.

  ...

  Nevím, proč jsem si vždycky do Zavlekova umisťoval Raisovy venkovské romány. Šindelová kostelní střecha s cibulkou věže a vedle stojící stará škola, vonějící pelyňkem, rybníček, stará kovárna, topoly a zříceninka hradu dávají této vsi půvab uplynulého starosvětského života. Na zdejším hradě bývali prý loupežní rytíři, přepadávající kupce, a k němu se vztahuje i pověst o zazděných sestrách. Kdysi prý tu žily dvě sestry se svým bratrem, který musil odejet do války. Než se s nimi rozloučil, prosily ho, aby jim pomohl nejcennější věci ukrýt do sklepení, v kterém přečkají zlou dobu do jeho návratu. Vzaly si tam zásoby potravin a vchod daly zazdít. Dlouhá doba uplynula, byl už konec vojny a bratr se nevracel. Zazděné sestry se zachránce nedočkaly a když v jejich úkrytu nebylo ani kůrčičky chleba, zahynuly hladem.

• Sláva Sušice :: odstavec 47

  Stromořadí vzrostlých javorů stoupá od Píchu k Hlavňovicům, nejvýše položené vsi na silnici ze Sušice do Klatov. Kolem nevýstavného zámečku Kotzů z Dobrše rozkládá se park se starými duby, sosnami a javory, v lukách u Libětic strmí řada vlašských topolů a jiné dva mohutné topoly stíní kapličku ve vsi. Domovskými stromy jsou tu jeřáby. Celé aleje nechala bývalá vrchnost vysázet od zámku k lesu kvůli kvíčalám. Byly tu v zimě stříleny a posílány za hranice. I bývalý ovčín býval obklopen staletými lipami a jiné lípy von nad šindelovou střechou kostelní. Jak vidno, vždycky si v Hlavňovicích potrpěli na stromy.

• Velhartice :: odstavce 16, 29

  Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.

  ...

  Po cestě vzpomínám na všechny zámečky, typické pro kraj. V Kunkovicích má okrouhlou, starodávnou věž a vysoké topoly před vjezdem, v Horním Staňkově zahradu s amoretem, v Nemilkově sluneční hodiny, v Tajanově kapličku svatého Jana, rumpál a košaté stromy ořechové, malonický bych našel podle řady překrásných modřínů. Všechny jsem je kreslil a znám jejich historii.

• Krajina alšovská :: odstavce 43, 52, 58

  Od Radobytec k Cerhonicům vede polní cesta, kolem níž se střídají žitniště a louky, kdesi pod lipou v křoví něco zašustí a ze skrýše vylézají čtyři malá ježčata. Na pěšince zazlátnou krovky střevlíka, od rybníka zakníhají čejky, obzor je nízký, přetínaný vysokými topoly, a za kvetoucími bramborami vystupuje nízká věž cerhonického zámečku. Vzpomínám na několik tváří najednou. Před vsí je kaplička, ke které se vztahuje Jiráskova Balada z rokoka, z francouzské vojny, kdy tu byly na útěku ze zámečku zavražděny v lese tři mladé Francouzky zámeckým mušketýrem, hajným a jedním sedlákem. Jiráskovo vyprávění se opírá o rozhovory s přítelem Mikolášem Alšem, který se na ně rozpomínal ze studentských let, kdy mu je na černé hodince vyvolával ze své živé paměti strejček Tomáš. "Bůh ztrestal všechny tři: sedláka chromotou, strom v lese zabil hajného a mušketýr bez šavle bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku..."

  ...

  Nejzachovalejší alšovskou vesnicí je Smetanova Lhota. Od lipové aleje odbočuje k ní rovinatá polní cesta, za humny se rozsadily roubené stodoly se zasedlými doškovými střechami, za nimiž vzadu strmí opentlená májka. Tento motiv učaroval všem malířům, putujícím krajinou Alšovou. Jan Kojan si ji nakreslil do svého náčrtníku, když zde za okupace projížděl na kole. V kraji zaznamenal si ještě některé staré selské vjezdy i náves, u Krašovic zase boží muka, v Jehnědně pastoušku a v Zataví, u řeky Otavy, několik doškových chalup. Vlastimil Rada rovněž neodolal lhoteckým humnům ani návsi s rybníčkem a topoly, obešel si celé ostrovecké a cerhonické okolí a maloval i Radobytce. Procházím vsí, pozorně si ukládám do paměti její vjezdy, sroubky i dvorky a na každém kroku si vyvolávám Alše. V kolika jeho kresbičkách a obrazech už jsem viděl něco z této vsi!

  ...

  Nejen přírodní znaky krajinné, lidé, děti, zvířátka, kytičky, ale i hrdina, jehož se dobral, pocházejí z domova. Stejně vzpomínavě a něžně polaská úponek hrachu jako zrcadlení studánky, pomazlí se s křivkou obzoru a rozvlní arabesku mračen, obdiví košatou lípu v poli a s dětským úžasem se zadumá nad pasáčkem u ohníčku, na koně posadí kyrysníka nebo husitu a nad boží muka vyšlehne vertikálu topolů. Nikde nic nehledá, vše je v něm hotové, dotvořené, stále živé. Podoba kraje se ustálila v jeho citovém světě jako nepřetržité vzpomínání, jako vzácná jednota nitra a světa, jemuž se neodcizil nikdy. Neutuchající úžas dětského zraku vyvolá mu melodii maminčiny písničky stejné jako strejčkovu pohádku nebo moudrost přísloví, historický děj i maloměstský život jeho mládí, a všechno mu spojí v harmonii a hudbu.. Potřebuje-li mlýn, sáhne do paměti, a ty z obrázku poznáš, že ten se šindelovou valbovou střechou je od Drahenic, jiný se starými koly si zasadíš do Závišína, boží muka pod Zvíkov a kalichy na husitských korouhvích jsou zase jen vzpomínkou na některé náhrobky hřbitůvku putimského. Česká představa Žižky je alšovská, patří k Sudoměři - dudáček zase do Strakonic, střevlík na pěšinu cerhonickou a děti na pastvu za Lučkovicemi.

• Na Vodňansku :: odstavce 24, 56

  Pro mne je to na Vodňansku jeden rybník, ležící na půl cestě z Vodňan do Chelčic. Jmenuje se Hliněný a turista by na něm nalezl sotva něco zvláštního. Z jedné strany se od něho táhnou pole na vodňanskou stranu, k Chelčicům se mírné zdvíhají louky ještě s jedním rybníkem a řadou topolů; západní obzor uzavírá dvojhřbetí skočického zalesněného hradiště. Hráz Hliněného mi přivolá dvě tváře; básníkovu, který tady často procházel, a jinou, dávnější, již si jen domýšlím vznícenou obrazností. Petr Chelčický došel až sem na pozvání táborského biskupa Mikuláše Biskupce, aby si porozprávěli o bohovědných subtilitách, týkajících se svátosti oltářní. Zachovala se nám replika selského myslitele, která toto středověké hádání umísťuje na zdejší hráz rybničnou, a uvádí ještě jednoho svědka, kněze Lukáše. Bylo asi více těchto setkání, jak vyrozumíme z jiných kapitol repliky; jednou tu byl Biskupec s táborským knězem Václavem Korandou, jindy navštívil Chelčického v jeho domově, jak přesně udává jedno místo: "v komoře své mezi lofyrn a pulpitem a já sedím před tebú na lavici".

  ...

  Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 9

  Na rozcestí mezi Stožicemi a Chelčicemi stojí železný kříž vzácného kovářského díla jako výraz lidové zbožnosti. Nemohl jste jej minout při svých procházkách. Nesděloval také vašemu zraku nutnost přetnout horizontálu obzoru? Ano, to je ve zdejším kraji ještě dédictví z gotiky: přetnout vertikálou rukou vztažených k modlitbě rovinu každodennosti a do výšky vztyčovat strmou kolmici ducha. A proč i pozdější doba vztyčovala tady u silnic vertikály topolů? Gotická tvář jižních Čech tají dodnes v sobě odlesk niterné horoucností a její spanilost bývá nesrozumitelná všem, kdož necítí zákonitou souvislost mezi gotickou vroucností a husitskou vůlí po pravdě. Obě rostou z jednoho kořene a krystalizují z jednoho ložiska. Nevím, zda jste viděl Třeboň, Zlatou Korunu nebo Vyšší Brod. Toužil jste po klášterní cele, a tady jistě byste nalezl někde zalíbení. Mohl bych si evokovat víc vzpomínek; proč právě na vašem vodňanském "paláčíku" sídlili čápi - jak jste miloval Heritesovy děti - jak jste se snažil sblížit se zdejším lidem, jehož málomluvnost a váhavost vás zneklidňovaly - ale to ponechme už literárním historikům.

• K metropoli kraje :: odstavce 8, 17, 25, 66, 114-115

  Siluetu staletých dubů bychom snadno mohli zaměnit za topoly pro jejich nezvyklost, nad bílými věžovitými komíny přelétl čáp, u Petrova dvora se pasou koně a za Jágerhauským rybníkem se mihlo několik srnek. V jejich bílém kmitnutí se rozplývá vzpomínavá vlna kratochvílské architektury a silnice nás vede k modravé hladině Mnicha, za kterou se zvedá staré hradiště. Pod ním se tyčí dvě věže nad shlukem pokojně dýmajících komínů, a tady se zastavíme na delší chvíli.

  ...

  Můstek na zlívské hrázi střeží barokní světec s plechovými hvězdami nad kněžským kvadrátkem - a mohutná dubová alej, pod níž se prohýbaly fůry plné obilí, dělí dva rozsáhlé rybníky. I šel jsem kolem topolů a vrb Soudného potoka až k baště V omáčce, ale bylo příliš jasno, než abych mohl potkat pytláky, spěchající na vodní pych, jak je známe z Klostermannova blatského románu, a ani stáda koní a hříbat už tu není vidět. Lásku Vojty Hříbka k Apoleně Potužákové znají už i v Praze z filmové repliky tohoto románu, ale jejich krajina, věřte, má stále svou zvláštní poezii a tajemnost.

  ...

  Rozvoněné sosnové lesíky byly plny rosy a jitřního slunce, z hladiny Soudného potoka mířily k nebesům listy šípatek, jejichž bílé květy jsou nejraději zcela blizoučko hladiny, a luční cestu u bašty Vomáčky vroubily vrby a vysokánské topoly. Kraj byl pln letní pohody a ticha. A přece, kdyby dnes přišel do těchto končin Karel Klostermann, byl by překvapen mnohými a mnohými změnami. Gelá Blata jsou samý stožár elektrického vedení a dýmající komíny nad halami nových podniků tu za jeho návštěv ještě nebývaly. Se vzpomínkami na jeho román, jejž zdobil dřevoryty Karel Štěch, vyšli jsme si s grafikem po některých jeho dějištích.

  ...

  Kolikrát jsme zvečera chodili s Karlem Štěchem k soutoku Vltavy s Malší kolem hradební věže, nazvané Železná panna, kde pod svěšenou vrbou sedávali rybáři a měkké světlo odráželo v hladině dvoj obraz setmělých korun i půlměsíce, všechno odhmotnělé jako na obrazech Corotových nebo Claude Lorrainových, kteří dovedli každou krajinu proměnit v báseň. Z Dlouhé louky voněla rosa a jen čtyři siluety topolů zbyly z bývalé stromové krásy, již ještě zachytil ve svých kresbách Viktor Vorlíček. Vzpomínám na nedělní dopoledne v Krumlovských alejích, plné hudby a dívčích úsměvů, okřídlujících naši mladost, ale už dávno jsem tam vojenskou hudbu neslyšel. Po břehu kolem biskupské zahrady jsme se vracívali za tmy ke klášteru, kde v tmavé vodě se očím ztratily haltýře a nebe bylo světlejší než hladina. Najednou se rozsvítila okénka za hradební zdí a v nich za muškáty se mihla dívčí tvář, jakoby čekající na zpěv serenády. Snad to byla ona pradlenka, jejíž gesto bylo tak něžné při máchání v poledním slunci. Kolikrát jsme se zastavili v údivu na Sokolském ostrově, odkud jsme pozorně vyvažovali v očích večerní siluetu přemyslovského města a na druhé straně Vltavy zase staré loděnice Lannovy, abychom pod vonícími akáty pokračovali v chůzi kolem kasáren, kde vojákovali Fráňa Šrámek a Jaroslav Hašek, na Staré město, jehož uličky byly plny stínoher a ticha. Staré zdi i podloubí s pilíři tenkými jako čapí noha se probouzejí k slovům a do hvězdné noci jdou vstříc sdělení dávných rtů...

  ...

  Brouzdáme se rosou k silnici, nad níž rudnou jeřabiny a modrá se nebe, zahlédneme Chvalovice, kde jsou tuhové doly, a sestupujeme do údolí k Strýčkům, jejichž siluetu tvoří kostelní věž a vlašské topoly. Kostel svatého Petra a Pavla má presbytář a menší lod křížově sklenutou, dále gotické sanktuarium a pozdně gotickou sošku Madony, okna jsou ozdobena obrazy českých patronů, což je setkání překvapivé, poněvadž na hřbitůvku, prostírajícím se kolem chrámu, čteme mnoho německých nápisů.
  Měkká zeleň strništního jetele a nafialovělé stíny žitných panáků ladí barevně krajinu až k Záboří, staré vsi, kde bývali nejfanatičtější Němci. Rybníček na travnaté návsi zrcadlí z jedné strany bílé štíty chalup a z druhé temné koruny topolů, nad mostním obloukem se bělá kaplička svatého Jana a celá ves voní heřmánkem a vodou. Cesta pokračuje přelíbeznou krajinou, kde u cest kvete kakost krvavý a v ovsech čekanky, kde rybníky zrcadlí temně modrý odraz hor a proti slunci se jemně rýsuje lehounká silueta čakovského kostela. Je to odlehlá končina mezi Budějovicemi a Lhenicemi, mírně zvlněná a plná tichosti a barevného kouzla, krajina české krajinomalbě ještě neobjevená.

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 23

  Chceme-li se octnout přímo v patnáctém století, navštivme v podmračném dni hrádek Cuknštejn, kde opravdu zkameněl čas. Všechna ostění, pavlače, brána i nádvoří, ba i osmiboká věž, příkopy a hrazení zůstaly beze změn od roku 1448, kdy je dal vystavět pan Vilém Pouzar z Michnic. Před hrádkem u rybníčka se pásli koně, osmahlá jezdkyně mě tu oslovila bulharštinou a za vysokými topoly sušily ženy seno. Myslil jsem na Mikoláše Alše, který by se tu cítil jako doma, i na jeho druha Aloise Jiráska, jenž by toto starodávné dějiště oživil nějakým příběhem z doby, kdy se nosívaly prošívanice a pod klenutím se svítívalo smolnou loučí... Ne, nechtělo se mi uvěřit v existenci této časem netknuté starobylosti, jejíž sugesce je nezapomenutelná.

• Krajina mýtu :: odstavec 17

  Šero modravě omítlo zdi osamělého dvorce, jehož náspy ovívá metlice vánku, topol ukazuje k výšinám, do hlubin míří táhlo studně. Ztiš dech, neboť andělská křídla tohoto dne naposled šumí nad krajinou, která od této chvíle náleží mocnostem náměsíčným. Což nevidíš, kterak strom v lukách mává rukama a luna podává všem věcem škrabošky stínů? K jakému reji, k jakým proměnám? Jaká tajemství prozradí tato krajina, čím překvapí duši, jež je svěřena jenom zjitřené stráži smyslů...?

• Přetiché město :: odstavec 18

  Jak vysvětlit filatelistům, znajícím Jindřichův Hradec jenom z Heinzovy rytiny na poštovní známce a z rozmývané kresby Karla Vika, že by si k ní musili přimyslit i kouzlo místa, z něhož jsem se díval na tento krásný motiv. Bylo to v měkkém stínu na výšině pod stromy městského parku, v tichu laskaném jen ptačími hlasy - ani Nežárka se zdola neozvala - jen bělásek neslyšně tkal vidinu nad zelení svěžího trávníku do stříbřitého modra a děti pod matčinými zraky pekly svoje bábovky z písku. Ticho, ticho, ticho.. . Před námi v jemném oparu červeň prejzových střech, šed kamenného zdiva, věžovité komíny, arkýře, topol, borovice i okrouhlý akán. Vše sladěno rukou mistrovskou. Staré dámy usedly na lavičku, v rukou nějakou ruční práci, a děvčata, nejspíš studentky, mají oči sklopeny do stránek nějaké krásné knížky. Filosofská historie? Ne, neměl jsem odvahu podívat se jim přes rameno na toto čtení, nechtěje být nějak zlomyslně oklamán jinou skutečností, nechtěje být oloupen o iluzi tak krásnou, jako třeba četba Horáce.

• Krajinou básníkovou :: odstavce 5, 13

  Dumná tichost obrataňských lesů byla předznamenáním jiného putování nezapomenutelně krásného. Dvě věže se už ztrácely v šeru (ani topoly nevidět), čistý chlad rosy zaváněl z luk, u prvních domků na kopci výskla písnička vojákova, a než jsem došel na svažité náměstí, byla tmoucí tma.

  ...

  Chladivý stín topolů za Karmelitskou bránou vystřídá stará jabloňová alej, která nás dovede k městským sadům. V žulovém balvanu je uložena urna s básníkovým popelem. Teskný průvod bříz tvoří lyrickou kavalkádu posledního lyrikova návratu a vánek míchá vůně karafiátů s vůněmi nahé omice a metajících trav. Vánek, bratr sovovských melodií, vánek samotář-ských strun, tolikrát umocněný ve vítr a vichřici I Zena ve smutku položila tiše kytici rudých růží k patě tohoto monolitu. - Znáte přece svou snachu Marii, básníku? Kreslete, modráskové, své vzdušné básně do chvějivého listí, sviť, vodo Magátu, do ozvěn paprsků, a ty, větře, rozehřej rytmickou řeč nad básníkovým stínem.

• Obděnická pouť :: odstavec 92

  Z Nechválic už není daleko do Počepic, staré vesnice alšovského kouzla, jako stvořené pro předlohu českého betléma. Vše je tu nějak známé a domácké: rybníček s topoly, věž cibulička, statky s pa vláčkami i typická barokní fara s mansardovou střechou. I kovárna má ozdobný štit, přístřešek a větrnou korouhvičku a navíc šrámkovské jméno U Roškotů. Ještě si přimyslete hospodu, kde najdete přestavěnou tvrz s gotickými ostěními a zbytky vodního opevnění, jež nezmizí vám z paměti nikdy. Ano, to je ves starého vladyčího sídla rodu Počepických. Jeho erbovní znamení, bílý čáp se zavěšeným zapečetěným psaním na prsou v červeném poli, je namalován v presbyteriu gotického kostela sv. Jana Křtitele a štít hospody U Čápa honosí se stejnou heraldikou. Chloubou kostelního inventáře je barokní křeslo, vzácná řezbářská práce, před lety vystavená v Praze na výstavě barokního umění.

• Sluneční poutník :: odstavec 40

  Jen zapomenutý kněžský kvadrátek na kostelní lavici a mezi kaštany před chrámem kamenná postava mlčelivce z Nepomuku, mohutná lípa nedaleko kasáren a poblíž sakristie staré stavení s vyřezávanou pavláčkou zůstávají svědkyo životě kněze a jeho osadníků. Květy oměje šalamounku, obrovského rdesna, kostiválu a hortenzie zůstaly jako památka po odsunutých Němcích z Folmavy za dvěma vysokými vlašskými topoly na hřbitůvku v stráni. Stožáry výšek a korouhve sněhových vánic.

• Prácheň :: odstavec 19

  ó, krásné pěšinky a cestičky na ostrově, v anglicky park proměněném, kolikrát jsem obdivoval váš topol balsamický, hlohy, mukyně i lonicery, dřišťál a borovici Weimuthovku! Veverky skotačily v rozložitých korunách a na rozsáhlém palouku ujížděl jezdec jakoby vystřižený z některé staré rytinky. Nerušme milence a neplašme srn! Pod těmito krásnými loubími zadumaně chodíval i máchovský lyrik Rudolf Mayer. Což nevidíte padající hvězdu? Tolik miloval noc ... V Zářečí kvetou z jara hrušně truskovky a řeka Otava si pod starým mostem vykasala své vlnky jako do tance.