-
Hlasy domova ::
odstavec
174
Tato ves byla známa široko v kraji především mezí včelaři, když tu truhlář Habada pro ně vyráběl mezistěny, a dále letním hostům, jimž zdejší lesnatá tichost vyhovovala stejné blaživě jako dobrá kuchyně v hostinci u Emlerů. Černý háj tmavěl borůvkami, malkovská paseka bývala plná maliní a od umělé jeskyňky byl jen skok k rybníku Šetínskému, lesknoucímu se uprostřed lesů, v nichž nepotkáš člověka, nechceš-li. po celou cestu k bělčickému nádraží. Denně sem chodíval Josef Jančar, když kaplanoval v Bělčicích, a v knize "Všední prach" mu věnoval náladovou lyrickou črtu nazvanou "Na hrázi". Na černivské faře byl hostem u faráře Větrovce cestovatel Alois Musil, po prvé o vánocích roku 1954, po druhé o rok později; psal tu nejen své dvě knihy, ale prochodil celé zdejší okolí křížem krážem. Dlouhá léta zde působil pan řídící Martin Ruth, za jehož doby se tu hrávala ochotnická divadla, jimž přírodní zákoutí křikavské Cikánky dávalo překrásnou scenerii, ať už tu byl hrán Tylův "Strakonický dudák" nebo "Jindra", zdramatisovaný román Ivana Klicpery.
-
Sláva Sušice ::
odstavec
12
Zavzpomínáme-li u jedné skalky na Svatoboru na Ivana Klicperu, autora kdysi velmi čteného románu "Jindra", který se tu léčíval ve Vodolence, musíme vzpomenout i na jeho otce, slavného dramatika. Prvním nakladatelem jeho her byl právě loučovský statkář Dr Gabriel. Byl důvěrným přítelem Havlíčkovým (Havlíček byl svědkem na jeho svatbě), Nerudovým, Boženy Němcové a zejména Josefa Kajetána Tyla, od něhož se v poslední době nalezlo v gabrielovské pozůstalosti několik dopisů velmi závažných. Na Vodolence dlíval i Tylův druh, herec Jan Kaška, pochovaný ve Svojšicích, jehož pozůstatky byly před čtyřiceti lety převezeny do Prahy na hřbitovy olšanské. Na starém mostě si vyvolejme postavu máchovského lyrika Rudolfa Mayera, který při jedné velké povodni zde zachraňoval tonoucí a zhoršil si nachlazením svůj plicní neduh natolik, že tato služba bližnímu ukrátila mu vek jako před ním Máchovi.
-
Velhartice ::
odstavec
12
A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, "vyhnanče český", s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence. Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané "na pěti stolích", ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově; ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. - Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho - za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii "weyvodovně z Moldavy" - provdané "purkrabience z Donína".
Ivan Klicpera
