-
Velhartice ::
odstavec
12
A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, "vyhnanče český", s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence. Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané "na pěti stolích", ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově; ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. - Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho - za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii "weyvodovně z Moldavy" - provdané "purkrabience z Donína".
-
K metropoli kraje ::
odstavec
5
Kdo neviděl Kratochvíli, lovecký rožmberský zámeček, nedovede si představit českou renesanci v jejím nejpůvabnějším pojetí. Stojí v blízkosti zrušené tvrze Leptáče, kterou věnoval Vilém z Rožmberka jako dar svému regentu Jakubu Krčínovi z Jelčan za věrné služby do užívání až do jeho smrti. Zkušený Krčín sice dar přijal, ale věděl předobře, že byl odměněn vlastnictvím velmi sporným, které Rožmberkové uchvátili zlatokorunskému klášteru, a boje se případných pozdějších sporů, v nichž by byl slabším partnerem, směnil Leptáč za zboží sedlčanské. Rožmberský letopisec Václav Břežan zaznamenává i příčiny, za jakých se stala tato směna. Než Leptáč dav pěkně divným hospodářstvím a myslivostí vymalovati, chuť k němu panu vladaři uíinil, takfy tu pán sobě to místo k vůli a kratochvíli obrátiti ráčil. Pan Vilém dal kolem zámečku zřídit rozsáhlou oboru, do které zahrnul i několik zrušených vesnic s jejich katastry, a tuto nově zřízenou budovu "nechal vysaditi za tvrz" a přezvati novým jménem Kratochvíle. Málo prostorné stavení nemohlo však dobře sloužit reprezentačním účelům rožmberského velmože, proto si na Leptáč pozval svého nádherymilovného bratra pana Petra Voka a na místě rozhodli postavit zámeček nový, nynější Kratochvíli. Vlašský stavitel Baltazar Májo provedl stavbu, která je opravdovou klenotnicí malířské a štukatérské práce, na niž jistě nebylo šetřeno penězi. Střízlivý Břežan co chvíli zaznamenává částky, které byly vyplaceny vlašskému paumajstru a jeho pomocníkům kunštovním nejen za "figury v rámích", ale za práce konané v oboře, kde podle jeho slov byli postaveni "divní vodní strojové a obratové, skrz něž voda tekla". Poslední z Rožmberků neudržel v celosti své dominium, z něhož i Kratochvíle byla prodána uměnímilovnému císaři Rudolfu II.
-
Obděnická pouť ::
odstavec
37
Snad mnohé tušil, a proto ve svém posledním pořízení ustanovuje za poručníky svých dcer šlechtické sousedy českobratrského vyznání. Odcházel ze světa bez nástupce. Ani v jednom ze zeťů neviděl pokračovatele svého díla, aby mu mohl předat aspoň některou ze svých bohatých zkušeností. Starý regent rožmberský znal a uplatňoval jednu moudrost své vrchnosti: věděl předobře, že nashromážděná zkušenost je kapitál, s kterým je nutno velmi obezřetně hospodařit. Rybářství a hájemství, děděné v určitých rodinách z pokolení na pokolení, jsou pádným dokladem prozíravé hospodářské politiky na šlechtických dominiích jižních Čech.