• 
• 
• 
• 

metlice trsnatá

Metlice na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavec 30

  V čase, kdy tu procházel, už rudnou šípky, začíná fialovět vřes a v suchých metlicích dokvétají třezalky. Nevím, zda si povšiml i bramborového květu, mateřského znamínka naší krajiny. Spíš jej asi upoutal rozhled k Boubínu a Bobíku přes první strniště a louky, kde se i tehdy jistě pásly krávy a stranou prvních oráčů sbírala klásky bosá husopaska. Pozorně nabírám do očí jímavou tichost této krajiny, jejíž sluncem ožehlá tvář teskní z vybledlého kartounu nebes.

• Lesy :: odstavce 3, 28

  V našich lesích potkáte děti a babky uprostřed jahodiní, uslyšíte rány seker na prosluněných pasekách, plných metlice a vrbovky, a zahlédnete-li holčičku s košíkem nebo větší mošnou, nemusíte myslit hned na Karkulku; může to být i Mařenka nebo Anička a jistě nese tatínkovi do lesa oběd, který si už on sám ohřeje mezi dvěma kameny nad plápolajícím ohníčkem.

  ...

  Chytám-li na vábničku vůní podzimy mého domova, ozve se mi odněkud z kvetoucího vřesu zabručení čmeláků, v rákosí zapospíchá déšť a pod sosnovými korunami ucítím z vlhkého jehličí vydychnutí zelánek. Je to poslední houbový pozdrav našich lesů a druží se k němu vůně schnoucí bramborové nati, dým ohníčku z pastev nad rudnoucími šípky, matný lesk brázd a plavá vlna metlice na pasekách, chlad mlh z otavních luk a závan rybiny z vypouštěných rybníků před rybolovy. Rosa dlouho prodlévá v travách, nebe je plné ptačích odletů a tichého, stříbřitého jasu...

• Stříbrné Hory :: odstavec 27

  V Prašivici rozkvétají každého jara konvalinky, kokoříky a podléštky, nad umělým jezírkem marnivě voní střemcha a u dřevěných altánků se slétají pěnice. Mezi rozkvetlými kručinkami a janovcem rozevřely bedly svá hnědá paraplíčka a v suchých metlicích zapraskaly červené jiskry saranče vrzavé. Ještě pohled k Radicům, kde se u cesty tyčí vlašské topoly, ještě procházka pod lipami u hladin, za nimiž do mlh krvavě zapadává slunce a na hrázích žlutohalově kvete potměchuť, proměňující se v rudé hrozníčky, zatím co v hustém trnčí se pnou posedy.

• Sláva Sušice :: odstavec 62

  Byl tak světlý večer, že se mi chtělo jít pasekami až k Prášilskému jezeru. Dokvétaly arniky, vánek roznášel jejich hořkou vůni, v brusinčí se rděla červeň vrcholícího léta, pod temnými keři jalovců se modraly kuličky borůvek a nízké slunce zlatilo stébla rozvlněných metlic. Potkával jsem rozesmátá děvčata s hřebeny na česání borůvek a jejich smích zvonil křišťálovou slovenčinou jako ze studánky. Měkce se mi kráčelo po poduškách ploníku mezi třezalkami a velkými šumavskými zvonky...

• Velhartice :: odstavec 3

  Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod - nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí - a lesy, lesy, v jejichž teskný zelenavý žalář chtěla by se navždy uzavřití duše; toužící po tichu nejtišším.

• Kašperské Hory :: odstavce 21, 30

  A zase se ztrácíš mezi pahorky s uzoučkým obzorem lesa. Na mýtině uprostřed metlic se zastavila srna, z paseky vánek je hořce navoněn arnikami a pokoseným senem, na pasece zvoní zvonky krav, svítí zeleň mladých břízek a mezi kamením tmí se nízké keříčky jalovců. Potom už potkáš jen pokřivenou sosnu, křížek pod jasanem, kamenné zídky i jahodáře s modrými bandaskami a vcházíš zase sám do vlhkého stínu lesa, který se za tebou zavře jako sklepení. Není tu nic než vymletá svažitá cesta s velikými černými plži, mokrý mech a ostrý pach špiček česnekových.

  ...

  Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.

• Prácheň :: odstavec 2

  Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.

• Tvář :: odstavce 11, 13

  Nějakým šestým smyslem uhádne v plochém terénu dávný hrob, suverénním hmatem vydloubne z písku skrytou popelnici, někdy jen střep, z jehož vlnovky si zkonstruuje celý svět představ, lakonicky utrousí dvě tři slova - "Chudý staroslovanský pohřeb" - a ty už si domysli ostatní. Jindy vás zavede na pastviště; nic tam nevidíš než trsy světlíku, metlice a trochu kamenů, zarostlých trávou. Obejde si je, ohmatá, a teprve otvíráš očí: ty kameny mají totiž svou soustavu a pod nimi je propadlá mohyla. Otevře ji opatrňounce, citlivě proměří, vidíš, jak se zrovna mazlí s každým střípkem, s každou kůstkou, všechno si zapíše do černého zápisníku a nález, pečlivě zabalený a utříděný, si odnese domů. U Ražic zvedne z písku několik křemínků. Jsou to úlomky z pazourků, které tu zanechal pravěký výrobce nástrojů a zbraní, mající tady kdysi celou rozsáhlou dílnu. Z jednotlivých vrypů určí i původ i jednotlivé zbraně. Intuice básnická - psával za mlada hezké verše.

  ...

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešťovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paží se leskne spona luny a z úvalu "jako nebožtíci vstávají mlhy". Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé, snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa uz kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím sedavém šeru. Po ní kráčely sem nahoru průvody pohřbů. Jak sí vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? - Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů... Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen "Femina" - ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 40

  Snad to byla okamžitá radost z osamělosti, jež mě nutí obnovit si vůni lučních kohoutků v lukách u Malont a zneklidnělé vlnění metlic pod Hradišťskou horou mi zase přivolalo na zarostlé valy tváře pradávných obyvatel, jejichž jména splynula s časem a zemí. Sosnové lesy s tichým zamžením borůvek a jásavým nachem brusin mi přivábí cestu do Rožmitálu, městečka s překrásným jménem a erbovím, v němž je půlměsíc, hvězda a pětilistá rožmberská růže. Mé vzpomínce patří nejen jeho kamenný pranýř s katovnou a vrchy podobající se dračímu hřbetu z pohádek, ale i lidová legenda o malíři, kterému z hrubého plátna a ještě hrubších barev vyrostla před užaslým zrakem milostná tvář Bohorodičky. Její zjevení nad obrovitým balvanem ve Svatém Kameni dalo vznik poutnímu chrámu, nejjižnéjšimu v celé české zemi, kde po desetiletí znívaly litanie, ale s jinou kadencí než tou, kterou vznécuje naše srdce sladká řeč mateřská. I kapličky křížové cesty se zvláštními přístřešky jsou rytmem jiného citu, než je náš, ale okouzlí nás lidovou duší, byť cizí, mnohem intenzívněji než kostlivčí přízrak svaté Koncordie, s barokní režií vystavený v skleněné rakvi pod klenbou hlavního chrámu. Krumlovské klarisky věděly asi dobře, jakou vábničkou přivolat k tomuto místu zbožné poutníky z rakouské strany. Jen trosky věže zůstaly z celé tvrze na návsi v Tiché jako připomínka dávných stráží v této krajině, jen jako tucha uplynulého života, o němž už nevědí pranic zpívající ústa děvčat z mládežnické brigády, spěchající ráno na senoseče. Její písně jsou rytmem jiné krve, jiných nadějí a jiného času.

• Krajina mýtu :: odstavec 17

  Šero modravě omítlo zdi osamělého dvorce, jehož náspy ovívá metlice vánku, topol ukazuje k výšinám, do hlubin míří táhlo studně. Ztiš dech, neboť andělská křídla tohoto dne naposled šumí nad krajinou, která od této chvíle náleží mocnostem náměsíčným. Což nevidíš, kterak strom v lukách mává rukama a luna podává všem věcem škrabošky stínů? K jakému reji, k jakým proměnám? Jaká tajemství prozradí tato krajina, čím překvapí duši, jež je svěřena jenom zjitřené stráži smyslů...?

• Poutní místo :: odstavce 43, 48

  Od Stádní brány zaměřme dále k Pusté vsi, kde z apoštolů bdí jen Petr, Jakub a Jan a osm ostatních spí u zdi na holé zemi. Div na ně nešlápnete, jak jsou skuteční. Další kapličce říká lid U smutné duše, vzpomínaje Kristových slov: "Smutná je duše má až k smrti..." ale teprve na hoře Olivetské uslyšíte modlitbu Spasitelovu. Pojdme tam kvečeru klikatou pěšinou mezi krušinami, ale dejme pozor, abychom neprobudili tři apoštoly, usnuvší k neprobuzení jako ten kámen, z něhož jsou vytesáni. Zrosená metlice je jisté studí do nohou v opáncích a o samotě klečící Kristus se potí krví. Ze skály pod břízou a sosnou mu anděl podává kalich i kříž, a zatím už se setmělo jako tehdy v Jeruzalémě.

  ...

  Než domyslíš nad květem zeměžluče a náprstníku všechny moudré rady bab kořenářek, nastrčí podivnou agrafu tvým očím křídlo okáče bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvějivém listoví bříz. Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenů, lišejníku a vyprahlých strání, zůstane tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V přeschlých metlicích zapraská jiskra saranče vrzavé, zapalujíc troud tvébo snění, a ty marně hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská příslušnost je zapsána právě zde. Na zříceninách velešínského hradu zvedl jsem vraní křídlo, černé jako zbojnická noc - a nad kopytníkem šlehl mi do tváře vítr koňské hřívy. Neslyšíte odněkud z dálky až sem dupot kopyt a hlas koňského ržání a nevidíte stíny uhánějících jezdců ? Velešín, Velešín - Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovařišstvo Matěje vůdce i tovařišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí "lúpežníci na silniciech", opověděli nepřátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka byl tenkrát mezi nimi - ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník nepamatuje. Alois Jirásek se tady zamýšlel nad dějem třetího dílu svého románu Mezi proudy.

• Krajinou básníkovou :: odstavec 59

  Táhlý hřbet zalesněného Stražiště je dominantou kraje - ale zároveň i směrnicí a mýtem pacovské cesty básníkovy. Z jeho vrcholu je vidět Blaník, Talmberk, Křemešník, vrchy nad Vožicí, šumavský hřeben i pacovské věže s pozadím hradu Kamene. Metlici a vřes vystřídala podivná houba hadovka a balvany zase napadané suché dubové listí s borůvkovými keříčky. Na úpatí stojí mezi duby kaplička svatého Jana Křtitele se zázračnou studánkou, kde na světcův den se konají pouti, v celém kraji vyhlášené. Poutníci si v lahvičkách odnášejí hojivou vodu a bukové větvičky se zvláštními skvrnami na listech kladou doma za obrazy svatých jako poutní památku. Také jsem podlehl víře v jejich zázračnou moc a přinesl si je do Prahy pro vzpomínání na básníkovu krajinu.

• Bechyně :: odstavec 7

  Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 4

  Chvějivou vodu vystřídala slunečná stráň, tu kapradiny a brusinčí ve stínu borového lesa u Třebiště, na skále u Hlavatec Zkamenělou svatbu, a zase lehounké modro žaslo nad ozářenou pasekou, kde rudla zeměžluč u peří rozsápaného holuba, a ve vysokých metlicích se kmitla klikatá čára zmijího těla jako tajemná runa, střežící tajemství rozbořené mohyly. Náš střízlivý čas proměnil její kameny v podezdívku víkendové chaty, a aby byla něčím zdůvodněna i jiná loupež, spáchaná na mrtvých sousedních mohyl, zakoupili za peníz získaný z prodeje jejich kamenů kamenný kříž a postavili jej do polí k rozježděné hlinité cestě. Zeměžluč a zmije vedou nás oklikou k mohutným valům hradiště na Svákově a ponechme už archeologům, ať vyčtou z vlnovek střepů a bronzových spon dávné osudy lidu, který osídlil nejen zdejší výšinu, ale i místo u Rybovy Lhoty a Skalice. Svákovská lesní kaple u zázračné studánky slyšela jistě mnohé sliby milenců, ale k jejím dveřím zahání déšť i matky s modrými bandaskami plnými borůvek, jež sem jezdí sbírat lidé až od Kladna... Letní hosté z penziónu Libuše znají předobře všechny tyto lesy. Možná, že mnozí z nich se zapotili v studentských letech nad logaritmickými tabulkami a dodnes nevědí, že jejich autor dr. František Josef Studnička, profesor matematiky na Karlově universitě, je rodákem z blízkého Janova.

• Sluneční poutník :: odstavec 18

  Jen pelyněk voní u cesty před újezdskou farou a v štítovém výklenku jedné chalupy stojí lidová soška nějakého světce, pravděpodobně patrona některého z hospodářů, který svěřil po názoru doby svůj dům jeho nebeské ochraně. Vystupujeme do kopce podél lomu a poplašné troubení varuje chodce, aby pospíšil před účinkem střelby a možností úrazu. Sosny a kručinky provázejí poutníka až k vrcholu, kde se otvírá vyhlídka přes celé údolí Radbuzy, ves nese na zádech kostel i s farou a krajina s horizontálami mezí ustupuje k severnímu obzoru, uzavřenému typickou siluetou Přimdy, korunovanou zříceninou románského přemyslovského hradu. Už odkvětá jestřábník chlupáček a jeho hebké chmýří poletuje nad trávami, nad žlutými květy svízelu syřišťového přelétl perleťovec, vánek přebíhá v obilí a čeří metlice a v zátočině u cesty za osamělou borovicí trsá cvrček pod šípkovým keřem. Snad tady někde hledal nemocný Josef Mánes pověstnou žlutou růži, v jejíž jemné vůni už kličkovala Smrt.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 23

  Sítiny a mokré strouhy se střídaly s břízami a štíhlými, vysokými smrky, vlhký chlad stínů s voňavým slunečném pasek plných vrbovky, fialových náprstníků a červených sukní žen mezi maliním a metlicemi. Ticho přerušilo jen zacinknutí cestářovy lopaty o kamínky štěrku a šupot traktoru, který odvážel dlouhé dříví na klenčské nádražíčko.

• Hlasy domova :: odstavec 24

  Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...

• Prácheň :: odstavec 2

  Na zpěvy "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní — a řeka zpívá.

• Tvář :: odstavce 8, 10

  Čte v minulosti kraje jako v otevřené knize, kde my jen matně tušíme, neznajíce ani abecedy. Nějakým šestým smyslem uhádne v plochém terénu dávný hrob, suverénním hmatem vydloubne z písku skrytou popelnici, někdy jen střep, z jeho vlnovky si zkonstruuje celý svět představ, lakonicky utrousí dvě, tři slova — (»Chudý staroslovanský pohřeb*) — a ty už si domysli ostatní. Jindy vás zavede na pastviště, nic tam nevidíš než trsy světlíku, metlice a trochu kamenů zarostlých travou. On si je obejde, ohmatá, a teprve otvíráš oči; ty kameny mají totiž svou soustavu a pod nimi je propadlá mohyla. Otevře ji opatrňounce, citlivě změří, vidíš jak se zrovna mazlí s každým střípkem, s každou kůstkou, všechno si zapíše do černého zápisníku a nález, pečlivě zabalený a utříděný, si odnese domů. U Ražic zvedne z písku několik křemínků, jsou to úlomky z pazourků, které tu zanechal pravěký výrobce nástrojů a zbraní, mající tady kdysi celou rozsáhlou dílnu. Z jednotlivých vrypů určí i původ i jednotlivé zbraně. Intuice básnická — psával za mlada hezké verše.

  ...

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešfovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paži se leskne spona luny a z úvalu »jako nebožtíci vstávají mlhy«. Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa už kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím šedavém šeru. Po ní kráčely sem íiahoru průvody pohřbů. Jak si vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? — Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce, hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů.. Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen »Femina« — ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...

• Velhartice :: odstavec 2

  Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská — a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí — a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším. Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži »v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej — a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené na jednom litém náhrobku.