• 
• 
• 
• 

purkrabí

Purkrabí na Wikipedii

Reference

• Velhartice :: odstavec 10

  Z vašich dvou dcer mne nejvíc zajímá ta mladší, Anička. Její příběh není nepodobný únosu Heleny Spartské, která, můžeme-li věřiti Homérovi, byla prý ve své době nejkrásnější ženou celého Řecka a Paridovi se jí dostalo darem od bohyně. - Vznešenému pánu Hervíku z Degenberka jistě nepomáhali bohové olympstí, když velhartickou Aničku unášel na svůj hrad do bavorské země. Zde je příběh prostší a důvod mnohem zištnější; život nebývá vždycky totožný s půvaby básní. - Ještě slyšíme fanfáry trub oblehatelů a třesk zbroje obránců na znamenitém hradním mostě, který nemá v celých Čechách obdoby, a nářek pana purkrabí, obávajícího se ne bezdůvodně prudkého hněvu pánova, se rozléhá nádvořím. Pokračováním tohoto dějství byla válka, ovšem ne toho rozsahu a trvání jako kdysi ta u bran Troje, ale spříznění páni z Růže plenili se svým zbrojným lidem tak dlouho statky vyděračovy, dokud pannu Aničku nevrátil zase na rodný hrad. Celý rok byla v zajetí a už nezvíme, jak se jí tam vedlo. To byl asi nejvzrušenější příběh jejího života. Zanedlouho ji pan Oldřich z Rožmberka provdal za svého příbuzného, pana Menharta z Hradce, který byl nestálého zdraví a zemřel po dvou letech.

• Kašperské Hory :: odstavec 24

  Pět let byl stavěn Kašperk paumajstrem Vítem Hedvábným z příkazu císaře Karla IV., aby jeho posádka chránila dílo havířů i zlaté couky v krajině kašperskohorské, od pradávna známé snad už starým Římanům. Byl zbudován i jako sídlo pevné královské moci v těchto končinách země proti šlechtě. Až ze vzdálených vesnic na Volyňsku posílali poddaní na stavbu tohoto královského hradu vejce a vápno, robotníci míchali do malty svůj pot a každý kámen, zasazený do zdí, byl nejdříve potěžkán v tvrdých rukou neznámých pracovníků. Ani prach nezůstal už z jejich těl, život se změnil k nepoznání, ale hlavní zdivo hradu vzdoruje dodnes nepohodám a času. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé purkrabí ani jména pánů, jimž byl čas od času zástavován; po třicetileté válce byl už zpustlý a neobývaný.

• Na Vodňansku :: odstavec 57

  Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.

• Obděnická pouť :: odstavec 13

  Tento veliký ekonom nebyl zcela určitě ve svých mladých letech nějakým asketou, jednostranně upjatým k hospodářským zájmům, které by předpokládaly vypětí veškeré životní vůle. Chudý rytířský synek z Kolínska, jehož predikát byl v tehdejším běhu světa hodnotou spíš iluzorní než reprezentační, dostává se záhy do borovanského kláštera jako správce jeho světského zboží. Má jistě mnohem víc aspirací než zkušeností životních, vrhá se do víru života s celou dychtivostí mladého ctižádostivce, ale neodmítá žádnou příležitost, kterou mu nabízí jeho nové postavení. Dočítáme se, že mu borovanský farář "polštáře s vrkoči sjednával", a v refektáři jistě neodmítal vyprázdnit mnohou cínovou hubatku opojného nápoje, okřídlujícího jeho smělou fantazii. Zavčas si jej povšimne rožmberský vladař, učiní jej purkrabím na Krumlově a umožní mu do netušené šíře rozvinout všechny jeho schopnosti hospodářského budovatele.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 30

  V jiné obměně setkáme se zase s vousy, ale nechme už pověstí a rozhlédněme se po hradních zdech od první brány. Jistě nejmohutnějším dojmem působí věže, Velká i Menší, zastíněné převysokými smrky a jedlí bělokorou. Kreslíš si gotickou skruž, jež neporušená zůstala v jednom okně, prolézáš zříceninami a vzpomínáš na rožmberské purkrabí v dobách, kdy tu řinčela zbroj a posádka vyjížděla po zvoditém mostě škodit táborským. V žalářní kobce tu úpěli husitští kněží a osm dní tu byl o hladu mořen vlásenický sedlák Mikuláš, hlava náboženské obce, zamítající všechen světský řád a řídící se jen příklady Písma a vlastním vnuknutím. Po hádání na hradě s katolickými kněžími zaplatil pokutu a byl propuštěn jako neškodný blouznivec.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 2

  Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.

• Dražinovská hora :: odstavec 7

  Dvě pamětní desky připomínají dražinovského rychtáře Kryštofa Hrubého, neohroženého obhájce chodských práv a Kozinova druha, který byl vlastně duší selského povstání na Chodsku v sedmnáctém století. První, s reliéfem rychtářovy podoby od sochaře Vladimíra Bretschneidera, smíchovského rodáka, který jeden čas bydlil u rodičů v rejkovickém zámečku, je zasazena na jeho rodném stavení dole ve vsi. Druhou zasadili do štítu usedlosti u Kryslů, kde hospodařil od roku 1679 celkem čtrnáct let až do svého uvěznění. Původní dvůr stával poněkud níže nynějšího stavení a pamětní deska informuje návštěvníka, že se tu sešli Chodové poprvé roku 1692 se svým advokátem Matějem Justem z Domažlic. Zatímco Krysl meškal v Praze, prohledával Lamingerův hejtman Koš a purkrabí Zicha s mušketýry jeho rychtu a zmocnili se osmi dopisů týkajících se sporu. Dražinovští se však seběhli a spolu s Újezdskými zbili nenáviděné tyrany. To byla zjevná vzpoura. A proti Chodům během čtrnácti dnů bylo posláno vojsko. Vojskem, krví a násilím bylo potlačeno lidové hnutí za svobodu a 72 Chodů uvězněno. Statečný Krysl zemřel v pražském vězení ještě před popravou Kozinovou.