obroč

Reference

Velhartice :: odstavec 9
Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Přiměla vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žítí znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme - ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří, kam od vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 44
Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.