• 
• 
• 
• 

rula

rula na Wikipedii

Reference

• Velhartice :: odstavec 7

  Chtělo by se mí znovu jít podzimním modřínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata, a spřádat v něm sny o hradních pannách, jejichž útlé pobledlé tváře jsem si tolik přál spatřit v rulových ostěních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plující oblaka - a nevím sám, proč pod prsty větru mi zazněl ze strun pavučin jen kavčí křik. A proč šedivé, zvětralé zdivo starých hradů naplňuje nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že nelze UŽ opakovat život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoří (ne vždycky) duše věcí. A přece vytušil jsem i tady z výrazu několika tváří mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávět.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 44

  Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i  když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.

• Krajina Jana z Husince :: odstavec 3

  Na rulových útesech u říčky Blanice živoří kleč a podzimní hořce dýchají do mlh temněfialovou kajícností. Je hořká i vůně vodních mát a bledost parnasií na lukách pod březovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých. Náprstníky na stráních pod Lažištěm tají ve svém drsném kalichu jed, ale jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro suchý polibek chudoby.) Přivoň k nim, jsou bez vůně, jako popel z ohníčku pasáčkova, rozvátý vichřicemi. "Vše je tak po česku chudé", Jene Nerudo.

• K metropoli kraje :: odstavec 134

  S jménem Oldřicha z Rožmberka je spjato i založení kuglvaidského kláštera, kde pěli pauláni své hodinky až do dob války třicetileté. Potom zde ustaly bohoslužby a začalo tu vladařství lesa. Jen zdivo nedostavěné chrámové lodi s kamennými pilíři a rulová ostění oken odolávají ničivé ruce času. Křídla vlaštovek proletují prázdnými okenními otvory a tam, kde kdysi měla být klenba, díváme se přímo do hvězd. Gotické branky vedou do stodol a místo varhan hvízdá tu v zimních fujavicích mrazivý vítr. Dnes je tu hospoda, pivní sudy čekají u zdi na pivovarské auto, hajní a cestáři se tu občas zastaví na kus hovoru u džbánků piva, přejede kolem sanitka nebo zvěrolékař a zas je tu ticho, přerývané v létě jen hlasy přírody. Na mýtině jsem si utrhl červené plody lýkovce jako pozdrav zdejší krajiny a v světlém, zeleně šedém stmívání bukového lesa vrátil jsem se zpátky do Brloha, abych z Budějovic pokračoval v další krajinné pouti.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 10

  Uprostřed rybníka na rulové skále stávala původně vodní tvrz, spojená s břehem nějakým zvoditým mostem, který v dobách nebezpečí mohl být vytažen, a hrádek byl na ten čas nedobytný. Rytíře ze Lhoty vystřídal staročeský rod Kábů z Rybftan, jehož členové zde houfně umírali na černý mor, potom se tu noví držitelé nezdržovali dlouho a Lhota se dostala do vlastnictví Slavatů, z nichž za Viléma byla přestavěna do nynější podoby. Krásná sbírka starého nábytku a obrazů holandské školy stojí za návštěvu i tomu, kdo nehledá přímo v přírodě důvod k podobným výpravám.

• Velhartice :: odstavec 3

  Chtělo by se mi znovu jíti podzimním modřínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata a spřářdati v něm sny o hradních pannách, jejichž útlé, pobledlé tváře jsem si tolik přál spatřiti v rulových ostěních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plující oblaka — a nevím sám, proč pod prsty větru mi zazněl ze strun pavučin jen kavčí křik, A proč šedivé, zvětralé zdivo starých hradů naplňuje nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že už nelze opakovati život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoří (ne vždycky) duše věcí. A přece vytušil jsem i tady z výrazu několika tváří mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávět.