• 
• 
• 
• 

túje západní

Zerav západní na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Pouť vzpomínavá :: odstavce 20, 50

  Když zlátne večer, slétnou se z modra bílí holubi a houpají se v průzračné vodě kašny, padá rosa, růže se omamně rozvonely, a lučištník lásky, Amor, míří šípem k lavičkám, zřízeným důmyslně v stínu pro čtyři páry, aby nebylo rušeno jejich rendezvous. Po písčité pěšince kráčí s elegantní lehkostí zámecká slečna s bibelotem, vázaným v saténu, vdýchne vůni šedých oliv nebo calycanthu, jehož vadnoucí listí má vůni jahodovou a kořání je cítit kafrem, vánek zvířuje listí jinanu i větvoví stříbrného smrku, jen vzácné thuje mlčí tichem hřbitovním. Šelest krinoliny a šept francouzských veršů ozvaly se mi nad horkou červení rozkvetlého ibišku syrského. Co mi to připomíná? - To je přece Watteau, ale jak ho umístit do zapadlé pošumavské vesnice?

  ...

  Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...

• Velhartice :: odstavec 4

  Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy "Svatební košile". Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži "v zahrádkách" dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek - kateřinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvňátek. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal - protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz.

• Prácheň :: odstavec 3

  Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíků z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, kam vede z hydčické strany "smrtelná cesta" až k hradišti, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 35

  Už tehdy tam vyráběli textil. Jedna jeho povídka, celkem málo známá, obírala se velmi zasvěceně trudným životem továrního dělnictva. Dnešní fezárna má docela jiné pracovní a životní podmínky než za dob Pravdova mládí. Jen rybník s ostrovem tu zůstal týž a na pivovarském komíně se usídlili čápi. Bedřichu Smetanovi tu postavili pomník a ve vsi nevýstavný zámeček. Nad městem u lesa si včelničtí židé, kteří byli z obyvatelstva nejzámožnější složkou, založili hřbitov. Rostou tu divizny, žampiony a thuje; staré hebrejské nápisy smývá déšť. Slunce ozářilo břízy i městečko dole jako za času mariánských poutí, kdy tu pod modrým nebem chodívaly družičky a jasně zněly včelnické zvony, slyšitelné daleko do kraje. Díváš se k Čertovu kameni a na radouňské kopce, vzpomínáš na vesničku Brabec a na všechny vsi kolem, z kterých vždycky na jaře odcházeli zedníci, aby se na zimu zase vraceli z Vídně s našetřenými penězi, poplatili dluhy a spravili došky svých chalup.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 52

  Rozlučme se s nimi vzpomínáním na ušlechtilého člověka i autora Paní komisarky a oklikou zaměřme za Soutky, kde je místo posledního odpočinku všech osadníků z klenčské kolatury. Jen zašumění bříz a zašelestění ovsů, jen skřivánčí trylek a koroptví začiřikání vyruší z poklidu spánek nebožtíků na tomto svatém poli, nad jehož zídku vztyčily zelenou vlajku naděje tři vysoké modříny; ale túje, tyto cypřiše severu, mne vždycky zamrazí svým temnotným plamenem melancholie.

• Prácheň :: odstavec 3

  O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

• Velhartice :: odstavec 2

  Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská — a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí — a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším. Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži »v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej — a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené na jednom litém náhrobku.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 12

  Temné túje a zkroucené větve smutečních jasanů vladaří na tomto svatém poli, jehož terén je podivně zkrabacen jako zprohýbaný plech. Když bílé hrozníčky akátových květů přikryjí kostrbaté větvoví a prudkou vůní vydychnou na prahu léta, zamodrají se pod nimi ostrůvky zběhovců a z dlouhých trav se dětsky zahledí pomněnky, roztroušené mezi bílými jahodovými květy. Zazpívala mi tu pěnice a ovála mne vůně trouchniviny i střelného prachu. Nevím, proč jsem byl stále přitahován k železně mříži fastrovské hrobky, maje stále před očima jednu postavu, oděnou v nějakém bizarním staroslovanském kroji se sametovou čapkou s orlím pérem na hlavě, jak ji znal před sto lety celý národ z jedné litografie. Petr Fastr už v německé domažlické škole projevil své české uvědomění tak ostentativně, že mu bylo k posměchu spolužáků přikázáno nosit potupné signum s namalovanou oslí hlavou. Po učednických letech ve Spálené ulici se vypravil jako mlynářský tovaryš na vandr do ciziny a po návratu se usadil v mlýně u Karlova Týna, kde si založil rodinu. Už byl otcem osmi dětí, když se přestěhoval do Prahy a pronajal si kavárnu v "Královských lázních", kterou učinil vyhledávaným střediskem vlasteneckých Pražanů. Potom se stal zámožným nájemcem zájezdního hostince U zlaté husy na Václavském náměstí, velmi oblíbeného zejména u venkovských návštěvníků Prahy. Tento vážený hostinský byl záhy známou politickou osobností, která si získala všeobecnou důvěru a zasáhla velmi podstatně do národního života své doby. On to byl, kdo uspořádal známou schůzi ve Svatováclavských lázních, a jeho vystoupení na ní rozneslo pověst o Fastrově neohroženosti široko mimo Prahu. Až z dalekých končin přicházeli venkované za Petrem Fastrem, přednášeli mu své spory a stížnosti, které rozsuzoval jako kdysi kníže Krok. Snad od té doby roznesla fáma okřídlené epiteton o tomto muži jako o nekorunovaném českém králi. Jeho povaze jistě vyhovovalo řečnění na mnohých venkovských schůzích v dnech svatodušních bouří, kterých se zúčastnil i jako bojovník na barikádách, a v ocenění jeho nepopiratelných zásluh o národní věc mu byla přiřčena "národní odměna". Na něm obzvláště se osvědčila stará lidová moudrost, že světská sláva je polní tráva. Zemřel téměř zapomenut v svém břevnovském bytě na konci šedesátých let minulého století, než ho znovu objevili historikové a romanopisci.