Antonín Hudeček

Antonín Hudeček na Wikipedii

Reference

Hlasy domova :: odstavec 205
I syn, inženýr a grafik, miloval rodný kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenerie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Kolikrát kreslil skupinu sosen, kterou sám pokřtil případným názvem "U pěti sester", a tento český strom se mu stal podnětem k mnohému uctívání, jež vyvrcholilo v celých cyklech. Nejvěrnější z druhů, krajinář Antonín Hudeček, sdílel Řeřichovu lásku k sedlické oboře stejně intensivně a namaloval tu mnoho obrazů. V jeho monografii se setkáváme s reprodukovanou partií starých stromů u strážního domečku, v němž přenocovávali adjunkti s hajnými, když se ještě v kraji hodně pytlačívalo. Světelný problém lesního příšeří vzněcoval všechny impresionisty. Lyrického Hudečka zneklidňovala tmáň jednoho kouta, do níž hodilo listoví jedinou slunečnou skvrnu. Chtěl tuto barevnou dumku rozeznít na velkém plátně, žel, zůstalo jenom při záměru. Partii sosen akvareloval i synovec Julia Zeyera, malíř Angelo Zeyer, který svým osobitým způsobem namaloval pro Řeřichu i starý písecký most s řekou Otavou. K panu lesmistrovi Kolárskému zajíždíval za lovnou zvěří i za malováním ještě jeden malíř, Vilém Trsek, který se narodil v myslivně uprostřed křivoklátských lesů a měl po předcích v žilách hodně zelené krve. Nezjistil jsem už, kam se dostaly jeho obrazy s mysliveckými náměty, kterých tu několik namaloval. Jednoho léta se sem zatoulal ze svého čížovského prázdninového bytu krajinář Ota Bubeníček, žák Mařákův, jemuž nestačilo jenom malování, ale vykopal tu i jednu z mohyl a odnesl si z obory na památku velikého dřevnatého choroše.
Sláva Sušice :: odstavce 77-78
Kolikrát jej maloval Antonín Hudeček, který sem zajíždíval z Písku se svým přítelem grafikem Josefem Řeřichou! První, s vytříbeným smyslem pro atmosféru, si vyhledával motivy zvláštní barevné tlumenosti, druhý, milovnik stromů, kreslil svým pozorným způsobem větvoví suchých smrků, stojících v močálu. Co se nachodili k Mrtvé slati, k bouřící Vydře a do stmívavého lesa na Antiglu.
Jednou několik dní pršelo. Jakmile se na Šumavě rozprší, je konec malování a nezbývá než se uchýlit někam do vytopené světnice. Oba malíři seděli v dřevařské chatě na pokraji Mrtvého lesa, Řeřicha četl nahlas Klostermannův román "Ze světa lesních samot", Hudeček přecházel jizbou a hulil, hulil, až nebylo pro kouř na krok vidět. Přikládali do kamínek a nemluva Hudeček se nemohl dočkat, až se vyčasí. Kolem jeho lulky se točil svět. Byla mezi malíři příslovečná. Vždycky nějakým tajemným způsobem se mu v lese ztratilo její víko a ještě tajemnější náhodou bylo zase nalezeno i v nejhustší trávě.
Krajina alšovská :: odstavce 8, 20
Kolem zámku, který si obsadili filmaři, jsou krásné procházky, kde jsem pod stinnými stromy byl překvapen náhlým zjevením sedícího páva, chlubně rozvíjejícího svůj barevně měňavý chvost. Hledaje stopy alšovské, vzpomínám na Alšova bratra Jana, který se zde učil kovářem; odtud těsně před svou tragickou smrtí se naposled vypravil k rodičům do Mirotic a na Velký pátek při střelbě na čápa byl zasažen vlastní ranou z pistole; zda nešťastnou náhodou, nebo v sebevražedném úmyslu, už se nikdy nedozvíme. Okřídlená hlava smrti s přesýpacími hodinami na jednom náhrobku v kostele Nejsvětější Trojice přímo zastudila touto vzpomínkou. Oltářní obraz přivolal jiné vzpomínání na Alšova druha, malíře Josefa Jelínka, jehož kolébka stála v chudé světnici zdejšího mistra krejčovského. Tento nadaný chlapec se dostal na malířská studia do Pirnerovy školy na přímluvu svého slavného krajana, který s ním byl i později v dobrých přátelských stycích a dostal od svého chráněnce obrázek své rodné mirotické chaloupky. Své malířské vzdělání doplňoval ještě na uměleckých školách v Paříži a Bruselu, velmi podstatně se podílel na prvních výstavách Mánesa a Umělecké besedy, vyučoval kreslení i malbě v mnoha šlechtických rodinách, ve zdejším kraji jeden čas u Schwarzenberků na Orlíku, v jehož hradní kapli je od něho oltářní obraz. Jelínkův styk s "mánesáckými" vrstevníky byl jistě důvěrný; Antonín Hudeček, v jehož tvorbě převažuje krajinářství, namaloval pro svého přítele olejový portrét jeho paní, jejíž krásná tvář upoutala i Maxe Švabinského, ale v tomto případě už k portrétování nedošlo. I Josef Jelínek byl citlivým portrétistou. Zemřel v Nové Pace, svém dlouholetém školním působišti, jako profesor kreslení v srpnu pětačtyřicátého roku.
...
Kolem horního mlýna pojdme do Lučkovic, kde měla Alšova maminka vdanou sestřenici a kam malý Mikolášek odbíhával na pastvu mezi vesnické děti. Ještě dnes tu nacházíme podzimní rozkvetlé ocúny na několika pastvištích, ještě dnes stojí u cesty za vsí vysoký dřevený kříž, zasazený do mlýnského kamenného žernovu, tolikrát Alšem nakreslený. Mírná vlna pahorků, zarostlých lištím a sosnami, zdvíhající se k Brejlím a Budám, je táž, která zůstala v malířových vzpomínkách se všemi podrobnostmi až do pozdního stáří. Jen říčka je tu zregulovaná a svatojanskou sochu, která ještě donedávna stávala na kamenném pilíři, přenesli jinam. Znáte ji všichni z jedné drobné Alšovy kresbičky. Proti toku říčky pojdme pro jinou alšovskou vzpomínku až k Mírči, kde jsou i dnes tůně plné ryb; až sem chodíval z Mirotic Alšův tatínek František na svou nejmilejší rybařinu. Tady padne na poutníka zvláštní zelená tichost a tesknota, do jejíž měkkosti zaznívá vrkání divokého holuba, k rozkvetlému hrachoviní přiběhla srna a stín rozložitého dubu vábí k odpočinku. Ještě kousíček cesty lesem do vrchu a jsme v Stráži, kde na zídkách chalup zavoní suchá chvůj i smola pařezů a za vsí se s hřebene rozevře výhled na celý Alšův kraj, zavrcholený k severozápadu Třemšínem a na jihovýchodě modravými lesy vrážskými. Rybník Landa uprostřed lesů byl několikrát namalován krajinářem Antonínem Hudečkem i jeho druhem grafikem Josefem Řeřichou, u jehož píseckých příbuzných míval pravidelné ložumenty. Poslední kartón Hudečkův byl namalován právě zde 19. června 1941. Tento poslední obraz maloval s popředím borovic; náhle se zamračilo, začalo přeprchat, malíř sklapl skřínku s barvami - a navždycky skončilo jeho milované krajinaření.