Hlasy domova ::
odstavce
37, 182
Od Lnářského Málkova se krajina svažuje k loukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikráte maloval s hráze plné lískových oříšků, dubů a osik, odkud je krásný pohled pres rozsochaté sosny ostrova k stmívavým smrkovým lesům. Jeden zdejší rybolov obdivila i spisovatelka Anna Maria Tilschová, když sem zajela z lnářského zámku, kde byla na návštěvě u příbuzných. Já jsem si vzpomněl však na jednu rybářskou tragedii, která se nestává často. Ve větrném dubnovém dni vyjel na lodičce hajný Machovec ještě s dvěma druhy krmiti ryby lupinou. Prudké vlnobití převrhlo přetížené plavidlo, rybáři se s vypětím všech sil zachránili z mrazivé vody, ale hajný utonul jako oběť svého povolání. Malá Kuš s mlýnem u Jiřinců je obrostlá olšemi a pod jednou si z mlýnského kamene udělali na hrázi lavičku; tato tišina, nevím proč, mi připomněla ovzduší babiččiných návštěv v čase Boženy Němcové. Rybníky v okolí mají rovněž zajímavá pojmenování, ať je to Nadýmač u Mračova, nebo Stržák s vysokými smrky pod hrází plnou maliní, či Kopanina, jejíž hráz je zastíněna řadou vrb. Odtud už zahlédáme zábořský kostelíček, ale než tam vkročíme, vypravíme se k překrásné vyhlídce, která se před námi rozprostře s výšiny mezi Málkovem a Čečelovicemi. K jihozápadu se modravě rozevře kraj až k pomezí Čech a všechny šumavské hory v zlatavé záplavě jasu se představí jedna za druhou. Severní obzor splývá s brdskými lesy, pod nimiž se prostřelo celé Blatensko. V nejjižnější části okresu leží Čečelovice, kde odjakživa měli rychlou výřečnost. Když mělo děvče rozsvítit, řekla mu to matka způsobem v jiných vsích těžko srozumitelným: "Marino, vlez tam na to rentete, podej sem ten cádrník, já ho rozdrndím!"
...
Nafialovělé květy lupiny kvetou po obou stranách silniční serpentiny, tak nebezpečné automobilistům i cyklistům, a z nedalekého žulového lomu zaznívá tlukot kamenických kladívek i občasná střelba. Náhle se rozsvítí v sosnách, les vystřídává malinký rybníček, zarostlý šípatkami a žabníkem, zelenou clonou okřehku proplouvají potápky a do teplého večera zní táhlý žabí žalm. Kraj se rozvírá na blatenskou stranu a silnice nás zastaví na skaličanské návsi. Je překrásná. Obdivuji cit venkovských zedníků, který se tu projevil v radostné vynalézavosti jak terénního řešení jednotlivých statků a chalup, tak v ušlechtilé členitosti proporcí a fasád, které se neopakují, a přece v nich nalézáme jednotící styl. Všude je uplatněna rovnováha mezi vkusem a účelností. Je to projev lidové duše, který nás podmaňuje svou čistotou i líbezností. Všechno má svou míru a neomylný cit, typicky český. Opravdu nezvyklá jména si tu vymyslili pro rybníky. Pejcha a Závist, proč zrovna jména dvou hlavních hříchů? Pejcha je rybníček docela skromný a Závist mu nemá věru co závidět. Na jeho hrázi pradlena máchá prádlo, na břehu se prochází čáp, krávy se pasou na pastvině a pasáčci se šplouchají na kraji v mělké, teplé vodě. Babička veze na ručním vozíku jetel a cestář si sedl vedle kolce, odpočívaje po celodenní práci. Na první pobled poznáte silnici, kterou má na starosti cestář vahlovický; je udržována s dojímavou pečlivostí. Věru, přivětivý domov skromných a pracovitých lidí.
lupina
