• 
• 
• 
• 

František Palacký

František Palacký na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 156

  Na císařském dvoře vídeňském byl vlivnou osobností syn zdejšího rybního fišknechta abbé Jan Fischer. Hrával denně whist u arcivévody Ludvíka a vyučoval češtině samotnou arcikněžnu Žofii, jejíž moc se uplatňovala v politice silněji než vůle císařova. Dík svým jazykovým znalostem, které byly jistě rozsáhlé a jež výborně uplatnil na vídeňském kongresu, dík vrozené salonní přizpůsobivosti a světácké nerozpačitosti společenské, hrál tento blatenský synek ve Vídni význačnější roli než mnohá šlechtická urozenost. Jeho vlivem dosáhl Jan Pravoslav Koubek profesury na pražské universitě i proti vůli ministra Sedlnitzkého, který oddaloval jmenování Koubkovo pro jednu jeho báseň na polskou revoluci. Ani doporučení Jungmannovo, ani Koubkova úspěšná činnost vychovatelská v šlechtických kruzích a široké vzdělání jazykové, spojené s uhlazenou dvorností, nebyly s to, aby vyvážily přímluvu Fischerovu. Tento abbé prospěl i Františku Palackému, který se na něho obrátil při svém odchodu z Uher, hledaje místo v některé šlechtické rodině. Zkušený dvořan, vida Palackého v ošumělém oblečení, řekl mu prý tehdy přímo: "Franto, v tomto obleku tě nikam vésti nemohu. Pojd, koupím ti nejdřív frak; ačkoliv jsi beran, přijdeš mně za to ministrovat." Pozdější záliba Palackého v nošení fraku bývala vysvětlována touto příhodou.

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 13

  Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".

• Třeboň :: odstavec 8

  Sedával v těchto klenutých síních i jiný učený pán, František Palacký, jemuž z vděčnosti říkáme "Otec národa" - ale co my bychom si, probůh, počali s tolika lejstry...?

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 1

  Lovecký zámek Jemčina, který v letech 1757 až 1776 stavěli Černínové z Chudenic, okouzlí poutníka především lesnatou krásou svého okolí, v němž se střídají parkové partie s přírodní neporušeností, jinde už zřídka vídanou. V jemčinském okolí žil svobodně poslední bobr v Čechách a donedávna tu ještě pálil poslední český uhlíř Karel Kašpárek z lipových špalíčků dřevěné uhlí pro budějovickou tužkárnu. Dýmající milíř zdá se být anachronismem, ale sloužil docela moderní výrobě. Ve dvacátých letech minulého století zavítal sem z třeboňského archívu František Palacký, aby si vyžádal od hraběcí vrchnosti dovolení pracovat i v bohatém archívu jindřichohradeckém. Několikrát potom navštívil Hradec a těšil se přízni nejen Černínské, projevované péčí o jeho bytové pohodlí, ale přímo nadšenou úctou všeho občanstva, které mu na počest uspořádalo při loučení lampiónový průvod a nabídlo mu Čestné občanství svého města. Zápisky lesního rady Jiřího Wachtla daly Aloisu Jiráskovi podnět k překrásné novele Zahořanský hon, jejíž děj je soustředěn k jemčinskému prostředí a jeho loveckým štvanicím; spisovatel však Jemčinu nenavštívil a nikdy neviděl. K rybníku Vydymači v jemčinské oboře vztahuje se přímo jeden z kouzelných fejetonů F. X. Šaldy nazvaný Černý rybník v lesích, uveřejněný v Národních listech roku 1911 a později autorem zařazený do knihy časové i nadčasové.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 35

  Na kopci strmí báň jistebnické kostelní věže. Chrám založili Rožmberkové, po nichž zůstalo gotické klenutí presbyteria, času pozdějšímu můžeme přičíst studni novokřtěnců ve staré sakristii i biblické jméno potoka, nazvaného Cedron. Zvon Dominikál už nezaznívá svým mocným hlasem do širého okolí. Po vyhlášení josefínských patentů byl rozbit a za prodanou spěž zakoupeny nové varhany a postavena škola, v níž se podle praktických zřetelů osvícenského mocnáře počalo učit triviu. Jiná jména a události soustředí naši mysl k tomuto městečku. Husitskému knězi Petru Hromádkovi z Jistebnice vděčí vlastně Tábor za svou válečnickou slávu a vznik, jistebnické faře celá česká veřejnost za jiný nález. Zdejší rodák, oktaván táborského gymnasia Leopold Katz, spatřil u pana faráře Schullera starý kancionál. Upozornil na tento objev svého profesora, historika Martina Koláře, a nadšený znatel husitských dějů jisté pochválil čiperného studenta, zjistiv na jedné zažloutlé stránce nejstarší notový i slovní záznam válečného chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Byl o něm ihned zpraven František Palacký; pan farář nezištně vyhověl jeho prosbě a tuto památku věnoval knihovně pražského Národního muzea. Profesor Zdeněk Nejedlý jí jistě vydatně použil ve svých Dějinách husitského zpěvu. Z našeho studenta se stal pražský advokát, který své mecenášství velkoryse projevil bohatým odkazem své obrazové sbírky Moderní galerii a založil Katzovu cenu.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 11

  Do minulého století nás uvedou černé lité kříže a kamenné empírové náhrobky s lkajícími postavami u antikizujících váz, některé už velmi nachýlené k nizoučkým vlnám hrobů. Pod nimi leží v rozpadlých rakvích kněží a měšťané, také už dávno proměnění v prach, a my si jejich život připomínáme z Baarovy chodské trilogie i z milého čtení v Rodinné kronice paní Josefíny Regálové. Hned u zídky před vchodem do kostela se naklání k rozkvetlé šípkové růži železný kříž s typickou empírovou rouškou a nápisovým štítkem, který návštěvníku sděluje, že zde odpočívá MUDr. Antonín Klement, městský fyzikus, a jeho máti Kateřina. Ani šedesáti let se nedožil tento lékař, který byl upřímným příznivcem Tylovým stejně jako Boženy Němcové. Paní Regálová, jeho dcera, nám ho v své kronice vypodobnila jistě s láskyplným vzpomínáním. Jen o maličko je vyšší kříž pátera Jana Fastra, slovutného děkana v Domažlicích, než stejný kříž jeho bratra Jakuba, který stál na žebříčku kněžského důstojenství o nějaký příčel níž. Jiný duchovní, děkan Karel Boromejský Hájek, jehož zálibou bylo studium historie rodného města a přátelil se s Palackým a Tylem, má tu rovněž své poslední odpočívání. Ach bože, kolik tu ještě leží nebožtíků, kteří už dávno ztratili i své jméno...