• 
• 
• 
• 

Josef Jungmann

Josef Jungmann na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 156

  Na císařském dvoře vídeňském byl vlivnou osobností syn zdejšího rybního fišknechta abbé Jan Fischer. Hrával denně whist u arcivévody Ludvíka a vyučoval češtině samotnou arcikněžnu Žofii, jejíž moc se uplatňovala v politice silněji než vůle císařova. Dík svým jazykovým znalostem, které byly jistě rozsáhlé a jež výborně uplatnil na vídeňském kongresu, dík vrozené salonní přizpůsobivosti a světácké nerozpačitosti společenské, hrál tento blatenský synek ve Vídni význačnější roli než mnohá šlechtická urozenost. Jeho vlivem dosáhl Jan Pravoslav Koubek profesury na pražské universitě i proti vůli ministra Sedlnitzkého, který oddaloval jmenování Koubkovo pro jednu jeho báseň na polskou revoluci. Ani doporučení Jungmannovo, ani Koubkova úspěšná činnost vychovatelská v šlechtických kruzích a široké vzdělání jazykové, spojené s uhlazenou dvorností, nebyly s to, aby vyvážily přímluvu Fischerovu. Tento abbé prospěl i Františku Palackému, který se na něho obrátil při svém odchodu z Uher, hledaje místo v některé šlechtické rodině. Zkušený dvořan, vida Palackého v ošumělém oblečení, řekl mu prý tehdy přímo: "Franto, v tomto obleku tě nikam vésti nemohu. Pojd, koupím ti nejdřív frak; ačkoliv jsi beran, přijdeš mně za to ministrovat." Pozdější záliba Palackého v nošení fraku bývala vysvětlována touto příhodou.

• Vlachovo Březí :: odstavec 6

  Domek v uličce Na Kavčinci připomene svého zrozence Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož "Pamětí" se dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby. Zdejší fara hostila delší čas i samotného patriarchu našeho obrození Josefa Jungmanna a probuzenecký autor tragedie "Angelina", František Turínský, tu dvě léta justiciároval.

• Strakonice :: odstavce 39, 47

  Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Janem Evangelistou Purkyněm; loďka Plánkova ostatně vozívala po řece Otavě i mnohé jiné slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.

  ...

  Hle, nad belhavou chůzí vidíme vznícenou souchotinářskou tvář pátera Josefa Šmidingera, vracejícího se z apoštolské pouti pro českou knihu. Kolik vsí a dvorů asi prošel, na kolika školách a farách se zastavil tento neúnavný churavec, aby získal členy pro "Matici českou" nebo předplatitele na Jungmannův Slovník - a nikdo neví, kolika chudým, dychtivým čtenářům rozdal zdarma "České čtení". Jak nevzpomenouti známějšího pátera Matouše Vrby z Jiráskova "F. L. Věka" - Šmidinger je jeho souputník a bratr do slova a do písmene. Jeho tvář zpodobnil v jedné ze svých nejsvěžejších prací, nazvané "Tajemství strýce Josefa", umístěné tentokrát do Strakonic, mistr žánrové maloměstské povídky František Herites. Z kraje pocházejí dva Čapkové. Tomáš, historiograf České Ameriky, se odstěhoval za velikou louži z Chrašťovic a jeho jmenovec Norbert, význačný pracovník v náboženském hnutí českých unitářů, a rovněž známý mezi americkými krajany, je rodákem radomyšlským.

• Na Vodňansku :: odstavec 54

  Toto městečko nezámožných rolníků a řemeslníků, dříve slynoucí svými dřevěnkářskými trhy, dalo české kultuře několik význačných osobností. Už v šestnáctém století se setkáváme s jménem svatovítského kanovníka Tomáše Bavorovského, který psal knihy obsahu bohovědného a je uváděný Jungmannem. Jako učitelský syn se narodil v Bavorově 7. srpna 1800 Josef Krasoslav Chmelenský, doktor práv a dvorský místosudí v Praze, probuzenecký básník a kritik, budějovický spolužák Čelakovského. Tento idylik jemného hudebního sluchu a zpěvného verše, jehož mnohé písně znárodněly, napsal text k první české opeře, Škroupovu Dráteníku, a pro téhož skladatele napsal ještě dvě slovesné předlohy k zpěvohrám. Jeho kritická činnost, zaměřená k divadlu, byla po mnohých stránkách objevná a záslužná, stejně jako zájem soustředěný k hudbě, který z přílohy k Věnci vytvořil náš první hudební časopis. Jako literární kritik vysloužil si smutnou proslulost příkrým odmítnutím Máchova Máje, a vlastně jen tímto odsudkem žije v naší paměti. Snad křivdíme tomuto probuzeneckému vzdělanci, snad si zkreslujeme poněkud podjaté jeho tvář do podoby málo sympatické; vždyť některým jeho veršům nemůžeme upřít líbeznost ani dnes.

• Obděnická pouť :: odstavec 133

  Byly to zde především osobnosti kněžské, které přispěly do kulturní pokladnice národa nejednou hřivnou. Čtyři mladá kaplanská léta prožil na zdejší faře František Doucha v nadšené literární práci, sebrav tu 300 lidových písní do Erbenovy sbírky. Podílel se také vydatnou spoluprací na Jungmannově Slovníku. Tento pozdější znamenitý překladatel Shakespeara odposlouchal zde čistou výraznost lidových pranostik a úsloví, napájeje se z nejčistších zdrojů mateřštiny. Jen rok si pobyl na kaplanském místě v Petrovicích Jan Hanikýř, zakladatel Dědictví svatojanského, zato dva jiní kaplani dosáhli později vysokého důstojenství církevního. Dr. Josef Doubrava se stal biskupem královéhradeckým, dr. Antonín Podlaha světícím biskupem pražským a Eduard Šittler, rodák z Jistebnice, dosáhl kanonie vyšehradské. Není bez zajímavosti, že všichni tři měli upřímný vztah k umění výtvarnému. Dva poslední z nich napsali cenné publikace z tohoto oboru. Eduard Šittler zanechal v Petrovicích dva postranní oltáře. Hlavní oltář, krásné dílo řezbářské, před dvaceti lety shořelo, ale bylo nahrazeno věrnou kopií a nový obraz světců Petra a Pavla namaloval Alois Bílek, rodák ze Skoupého. Na náměstí jistě nepřehlédneme raně rokokovou statui svatého Václava, ani staré domovní znamení pekařského cechu na domě u Šáchů. Malíř Háusler, věrný přítel Alšův, kreslil zde svým pozorným způsobem staré Štíty a zákoutí.

• Prácheň :: odstavec 72

  Jméno tohoto města nejvíce zpopularisoval Tylův " Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře — písmáka Jana Vlastislava Plánka v době vlastenského nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví. Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Jenem Evangelistou Purkyní — a loďka Plánková povozila po řece Otavě mnohé slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.

• Vlachovo Březí :: odstavec 5

  Domek v  uličce na Kavčinci připomene svého rozence, Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož »Pamětí« se dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby. Fara pana faráře Kareše hostila delší čas i samotného patriarchu našeho obrození, Josefa Jungmanna. Probuzenecký autor tragedie Angelina, František Turínský, tu dvě léta justiciároval. »Výryvky mého života,« jež psal slavný přírodopytec Jan Evangelista Purkyně, mají velmi zajímá- nu zmínku vlachobřezskou: »Moje matka Rosalia její starší sestra byly dcery panského šafáře jméem šafránka ve Vlachobřezí, panství to Dietrichteinském,« matka se provdala »za mého otce, tehdáž kontribučního ve Vlachobřezí.« V dětských letech navštívil tento učenec s matkou její rodiště, ale na desce iměti zůstal jen obraz setřeného obrysu.