roháč obecný

Roháč obecný na Wikipedii

Obrázky

Reference

Lesy :: odstavec 26
Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...
Hlasy domova :: odstavec 118
Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars mathematica nebyla přece nikdy mou milostnicí ani přítelkyní - a ostatně nevím, který z básníků by ji mohl nazvati sestrou musy něžné - Poesie.
Hlasy domova :: odstavec 41
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne s jednoho portrétu. Jen strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný. Miloval jsle hudbu, tolik jste ji miloval, že všechno vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků, kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově, a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v létech hubených jste touto svou libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou vychovatele pro svého syna Ferdinanda. Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyni, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou lásku ke krásné komtese, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale k dosažení oněch velikých cílů, které neznámého preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, i přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie. Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy a v bohaté zámecké bibliothéce svazky knih s dojatým věnováním. Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars mathematika nebyla přece nikdy mou milostnicí ani přítelkyní — a ostatně, nevím, který z básníků by ji mohl nazvati sestrou múzy něžné — Poesie.