• 
• 
• 
• 

Jan Evangelista Purkyně

Jan Evangelista Purkyně na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 115

  Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyně, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou lásku ke krásné komtese Adelaidě Desfoursové, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale k dosažení oněch velkých cílů, které neznámého preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, na přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie.

• Velhartice :: odstavec 4

  Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy "Svatební košile". Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži "v zahrádkách" dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek - kateřinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvňátek. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal - protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz.

• Strakonice :: odstavec 39

  Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Janem Evangelistou Purkyněm; loďka Plánkova ostatně vozívala po řece Otavě i mnohé jiné slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.

• Velhartice :: odstavec 2

  Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská — a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí — a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším. Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži »v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej — a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené na jednom litém náhrobku.

• Vlachovo Březí :: odstavec 5

  Domek v  uličce na Kavčinci připomene svého rozence, Jana Vlastislava Plánka, vlasteneckého písmáka a strakonického buditele, z jehož »Pamětí« se dovíme mnohou podrobnost ze zdejšího života té doby. Fara pana faráře Kareše hostila delší čas i samotného patriarchu našeho obrození, Josefa Jungmanna. Probuzenecký autor tragedie Angelina, František Turínský, tu dvě léta justiciároval. »Výryvky mého života,« jež psal slavný přírodopytec Jan Evangelista Purkyně, mají velmi zajímá- nu zmínku vlachobřezskou: »Moje matka Rosalia její starší sestra byly dcery panského šafáře jméem šafránka ve Vlachobřezí, panství to Dietrichteinském,« matka se provdala »za mého otce, tehdáž kontribučního ve Vlachobřezí.« V dětských letech navštívil tento učenec s matkou její rodiště, ale na desce iměti zůstal jen obraz setřeného obrysu.