Ferdinand Hildprandt

Reference

Hlasy domova :: odstavce 114, 124, 128, 136, 141, 145
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne z jednoho portrétu. Jen strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný. Miloval jste hudbu. Tolik jste ji miloval, že všechno vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků, kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově, a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v letech hubených jste touto svou libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou vychovatele pro svého dyna Ferdinanda.
...
Jeho syn Ferdinand byl důstojným nástupcem otcovým ve všech svých činech. S okresním tajemníkem Antonínem Kalinou, poslancem, maffiánem a naposled vyslancem obnoveného státu v bratrské Jugoslávii konal společně nezištnou uvědomovací a průkopnickou práci ve prospěch celku. Sám největší poplatník nebohatého města, přiměl své rodáky proti svým vlastním hospodářským zájmům i proti vůli mnohých konservativních spoluobčanů, aby postavili školu, jejíž architektura a vybavení nemají dodnes obdoby v celých jižních Čechách. Řekl jim doslovně toto:
...
Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný protest - a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy nato byl předvolán do Budějovic před vojenský soud, souzen bez právního zástupce a pak v Bozenu zbaven hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komořího. Do Blatné přijela trestná četnická posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé listině ve Vídni.
...
Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě - a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči - a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro autora kapitoly "Sedlák a šlechtic" z jihočeské selské epopeje.
...
Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovatí Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl jejich prosbu a doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti - nakresliv blatenský zámek, zhlížející se ve vodní hladině.
...
Ferdinand Hildprandt byl znám jako jeden z nejlepších střelců v celém mocnářství. Nedivme se, že obnovoval starou tradici loveckou a zval k honům mnohé nimrody, urozené i neurozené. Jednu exotickou návštěvu však zaznamenejme. V zámecké oboře zahlédli Blatenští podivnou postavu nikdy předtím nevídanou. Vyšlapoval si po cestičkách indický maharao, oděný bílým atlasovým rouchem, s turbanem na hlavě, bohatě zdobeným brilanty, rubíny a perlami. Tato ozdoba stála maličkost: pouhých šedesát milionů. Ani zamořský suverén, jehož ve válce britská říše nedonutila postaviti vojsko, ani jeho krásný vnuk nebyli na zemi čarostřelci - zato zvěř pernatou skládali ze vzduchu vskutku mistrovskými výstřely a za pohostinství tentokrát přeštědře zaplatili. Jejich náboženskou orthodoxnost pobuřovaly však některé české zvyky, jako třeba zapřahání krav do vozů a pluhů. Své rozhořčení vyslovili nekompromisně i před starou zámeckou paní. Ta jim plynnou angličtinou odpověděla otázkou: "A co je vlastně horší, tahat s kravami, nebo upalovati vdovy na hranici?"
Hlasy domova :: odstavce 41, 48, 55, 60, 63
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne s jednoho portrétu. Jen strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný. Miloval jsle hudbu, tolik jste ji miloval, že všechno vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků, kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově, a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v létech hubených jste touto svou libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou vychovatele pro svého syna Ferdinanda. Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyni, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou lásku ke krásné komtese, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale k dosažení oněch velikých cílů, které neznámého preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, i přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie. Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy a v bohaté zámecké bibliothéce svazky knih s dojatým věnováním. Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars mathematika nebyla přece nikdy mou milostnicí ani přítelkyní — a ostatně, nevím, který z básníků by ji mohl nazvati sestrou múzy něžné — Poesie.
...
Zcela zdarma daroval rodnému městu rozsáhlý pozemek pro městský park, sazenice stromů přidav jako nadávek, postaral se o železniční spojení a byla by to dlouhá řada ušlechtilých skutků, kdybychom měli vyčerpati celý jejich rozsáhlý výčet. Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný protest — a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy na to byl předvolán do Budějovic před vojenský soud, souzen bez právního zástupce a pak v Boženu zbaven hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komoří. Do Blatné přijela trestná četnická posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé listině ve Vídni.
...
Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě — a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči — a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro písmáka kapitoly "Sedlák a šlechtic".
...
Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovati Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl její prosbu o doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti — nakresliv blatenský zámek, vzhlížející se ve vodní hladině. Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké — a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali si samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními ochotníky zahrál hlavní úlohu v štechově veseloherní satiře "Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl, že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto řeč: "Vím, Mošno, o Vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od Vás hezké, že jste blatenské srnčí snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil, že jsem mu ani nepoděkoval."
...
Ferdinand Hildprandt byl znám jako jeden z nejlepších střelců v celém mocnářství. Nedivme se, že obnovoval starou tradici loveckou a zval k honům mnohé nimrody, urozené i neurozené. Jednu exotickou návštěvu však zaznamenejme. V zámecké oboře zahlédli Blatenští podivnou postavu, nikdy před tím nevídanou. Vyšlapoval si po cestičkách indický maharao, oděný bílým atlasovým rouchem, s turbanem na hlavě, bohatě zdobeným brilanty, rubíny a perlami. Tato zdoba stála maličkost: pouhých šedesát milionů. Ani zámořský suverén, jehož ve válce britská říše nedonutila postaviti vojsko, ani jeho krásný vnuk nebyli na zemi čarostřelci — zato zvěř pernatou skládali ze vzduchu vskutku mistrovskými výstřely a za pohostinství tentokrát přeštědře zaplatili. Jejich náboženskou orthodoxnost pobuřovaly však některé české zvyky, jako třeba zapřahání krav do vozů a pluhů. Své rozhořčení vyslovili nekompromisně i před starou zámeckou paní. Ta jim plynnou angličtinou odpověděla otázkou: