Hlasy domova ::
odstavec
41
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne s jednoho portrétu. Jen
strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane
z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není
třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný.
Miloval jsle hudbu, tolik jste ji miloval, že všechno
vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků,
kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku
vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově,
a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy,
zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni
a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v létech hubených jste touto svou
libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou
vychovatele pro svého syna Ferdinanda.
Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyni, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní
tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou
lásku ke krásné komtese, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem
nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla
vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale
k dosažení oněch velikých cílů, které neznámého
preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou
osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do
smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého
života, i přátelství, jakých bývá v našich poměrech
poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné
a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval
obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie.
Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po
slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou
si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy
a v bohaté zámecké bibliothéce svazky knih s dojatým věnováním.
Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným
broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím
k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při
purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi
teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars
mathematika nebyla přece nikdy mou milostnicí ani
přítelkyní — a ostatně, nevím, který z básníků by ji
mohl nazvati sestrou múzy něžné — Poesie.
František Hildprandt
