• 
• 
• 
• 

Adolf Heyduk

Adolf Heyduk na Wikipedii

Související

Hořec a srdečník

O dobršské zvonici

Cigánské melodie

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavce 111, 185, 195

  Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.

  ...

  Jda od Blatné k Buzicům kolem rybníků Topiče a Řitovízu, vzpomínal jsem na krajináře Jaroslava Panušku, který touto cestou putoval několikrát. Blatenský hotel Beránek, z jehož oken bylo možno obdivit gotiku kostela i věže, poskytoval mu ložumenty, a malíř se hned po ránu vypravoval na pouť za svými motivy. Nikdy se neopomněl zastavit na místě staré šibenice, na němž byly tehdy ještě patrny zbytky základů. Tehdejší své krajiny si zalidňoval přízraky a strašidly; nedivme se proto, že právě toto místo ho přitahovalo svou atmosférou, jako stvořenou pro jeho strašidelnickou fantasii. Nevím, nakolik znal historii tohoto popravčího místa. Na sklonku šestnáctého století byli na této blatenské Spravedlnosti potrestáni hrdelním právem šamoničtí sedláci, kteří v noci zavraždili na loži svého pána Ludvíka Loreckého ze Lkouše i s jeho dvěma syny. Jednal s poddanými nelidsky a vzal od nich stejně nelidskou odplatu. Ubozí robotníci byli dohnáni k zoufalému činu jeho zpupností a krutostí. Rozpakuji se líčit, jak bylo s pachateli naloženo. šafářku Voršilu dřeli biřici na hřbetě "dělajíce jí šnity po knechtsku" a rychtáře Dulíka měl "v práci" táborský kat Jíra, jenž "maje kropáč, omáčel jej ve vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to zpřeštilo, tedy to s něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal a to trápení trvalo v půl hodině". Jaroslav Vrchlický i Adolf Heyduk vyjádřili slovem básnickým své sympatie k nelidsky mučeným obětem.

  ...

  Je to docela útulné městečko, rozložené na výšine po obou stranách písecké silnice, jemuž dominuje sličný barok kostela svatého Jakuba z poloviny osmnáctého věku, přestavěný z původní gotické stavby zdejším rodákem Václavem Jermářem, žákem Dientzenhoferovým, který projevil v nové architektuře citlivý smysl pro její siluetu i členění hmot. Část věžního zdiva patří ještě gotice 14. století, ale náhrobky pánů z Kalenic, vytesané z červeného mramoru, s erbovím obráceným k zemi jako připomínka, že rod vymřel po meči í přeslici, jsou už ze století patnáctého a šestnáctého. Křížovou cestu namaloval Václav Šebele, rodák z Mírče a asistent na písecké reálce u Adolfa Heyduka. Nejdůsažnější výtvarnou památkou je pozdně gotická socha Madony, umístěná v hřbitovní kapli. Městečko si uchovalo z blahobytnějsích dob několik barokních štítů a nedaleko kostela empirový dům, zavrcholený ležící lvicí a vázami.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 46

  Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem "Dobrodružství Pumpa a Hejla", znal jsem i Heydukovu báseň "O dobršské zvonici" a četl už dříve vlastenecky zanícené "Chválořeči" Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže...

• Vlachovo Březí :: odstavce 13, 25

  Básník se na cestě z Prahy nejdříve zastavil u Kouniců ve Vysoké na Příbramsku a potom v Písku, kde prožil noc jistě neklidnou. U Heyduků chtěl překvapit své přátele v jejich první rodičovské radosti, ale vskutku nečekané překvapení měl tam pro sebe přichystáno. Hnal se vesele ke kolébce své kmotřenky - ale bílá rakvička Jarmilčina byla už zasypána hlínou u kostelíka svaté Trojice. Odlákala ji Smrtka - "malá Smrtka - sama dítě".

  ...

  To by mohla být Svatá Máří. Přišel jste do této vesničky od svatovojtěšského kostelíka ze Lštění, kde hospoda u Taliánů hostila často i Adolfa Heyduka, a poseděl v téže hospodě prapodivného průčelí ve Svaté Máří, které tam zříme podnes. A jaká vyhlídka! "Nás Boubín má šedivou čepičku", "z mlh dešťovou polívku vaří", "již širý kraj zhnednul a hory jsou jak holé zdě", "plují mráčkové šedí..."

• Prácheň :: odstavec 12

  Vždycky mě zajímalo, co si vlastně Adolf Heyduk představoval pod slovem srdečník, když jím nazval jednu básnickou sbírku (Hořec a srdečník). Dozvěděl jsem se později, že tak nazýval šumavský lid tolii bahenní pro její srdčitý list. Tato květina má však ještě jedno pojmenování, úžasně krásné: parnasie. Její bledý květ, ohlašující z mlh podzimní chlad, je skutečně jakoby utkaný z par. Tedy tímto květem mínil pootavský slavík svůj srdečník. Nevěděl asi, že srdečník je také botanický název docela jiné, rumištní rostliny (Leonorus), která má drobný, bledě nachový kvítek a podle Přešla "smrdí, chutná hořce a jindá se potřebovala v lékařství". Na školním dvorku v Hejné jsem ji konečně poznal in natura, když mně ji tam ukázal jeden z nejlepších znalců pošumavské flory, ředitel Josef Vaněček.

• Strakonice :: odstavce 57, 59-60, 62

  Pohled k Přeborovicům mi vyvolal jednu postavu z Heydukova literárního díla, kterou starý básník umístil do přeborovské chalupy a do komnat štekeňského zámku. Ani jednající osoby, ani prostředí a děj nevznikly v básníkově fantasii; Heydukova "Běla" skutečně žila, ale nevím, zda autor zvolil dobře podtitul své knihy, označiv jej "idyla z Pootaví". Řekněme si v stručnosti její děj.

  ...

  Netušil jsem, že naleznu pokračování této Heydukovy fabulace po šedesáti letech od prvního vydání této knížky a že se je dozvím přímo od Běliny dcery, která mi je napsala až z amerického Clevelandu.
  Paní Anna Andrlová poopravila a upřesnila Heydukův příběh, sdělivši mi některé podrobnosti, a její svědectví jistě zaujme aspoň některé čtenáře "Běly".

  ...

  Heydukova Běla přežila svého autora o jedenáct let a spí svůj věčný spánek na tichém hřbitůvku štěkeňském v blízkosti míst, kde prožila nejvzrušenější chvíle svého života. Moje vzpomínání nebude UŽ hledat rozpory mezí podobou nakreslenou básníkem a mezi tváří zachycenou na fotografické desce skutečnosti. Těžko už rozpoznáme jemné retuše, ale trvalejší portrét je přece jenom ten, který žije v básní, poněvadž jej vytvořila básníkova láska.

• Když jsem já šel tou Putimskou branou :: odstavec 13

  Prozíraví otcové města zřizují v šedesátých letech minulého století jednu z prvních českých reálek i první českou vyšší školu dívčí, pro jejíž žákyně píší mladí profesoři narychlo potřebné učebnice. Tehdy Adolf Heyduk odběhl od veršů svých Cigánských melodií do profesorského světa mytologie slovanské a germánské. Písek má v té době ještě jiná prvenství. U knihtiskaře Václava Vetterla vychází první český venkovský časopis Posel od Otavy a v téže tiskárně i první český překlad Puškina, pořízený budějovickým "majstrem seminářským", Václavem Čeňkem Bendlem Stráneckým. Dva důvěrní přátelé Boženy Němcové sešli se tehdy na delší dobu v kraji. Slovák Hanuš Jurenka se stal váženým lékařem v nedaleké Březnici a Bendl kaplanoval i spisoval na mirovické faře. - Písečtí akademici opatří dobrovolnou sbírkou 3000 zlatých a do sadů na místě starých parkánů pořizují od sochaře Wurzla první pomník Palackého v Čechách a sám Rieger tehdy řečnil při jeho odhalení. Pomník stojí podnes proti empírovému templu s nabádavým anagramem "Šlechetný Co Hodného Rád, Ejhle Následky Koná" (J. Schrenk 1846). I pro pokrok technický měli Písečané smysl a porozumění. Na sklonku osmdesátých let stavějí jednu z prvních městských elektráren, kterou Křižík vybavil ústředním rozvaděčem, a v muzeu můžeme ještě dnes spatřit slavný tehdy vynález obloukové lampy... Na otavském ostrově, jemuž se po ostrostřelcích říkalo Střelecký, hrál v letní aréně Josef Kajetán Tyl a sklidil se svou divadelní společností "žalostný neúspěch".

• Na Vodňansku :: odstavec 34

  Báseň Otakara Mokrého z Jihočeských melodií opírá se už o znalost Chelčického Postily a báseň Heydukova vyvolává postavu chelčického rozumáře z dojmů krajiny samé.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavce 22-23, 25

  A jednoho jara ve vlaku za Protivínem jsem si najednou vzpomněl na Adolfa Heyduka a jeho profesorskou zapomnětlivost. Vezl vám do Vodňan přečíst rukopis svých Ptačích motivů, své nejkrásnější knížky lyrické, právě vám dedikované - a chystané překvapení se mu proměnilo v básnický žal. Ozdobná stříbrná násadka, zakončená píšťalkou a Zeyerem přivezená až z Krymu, měla být vzpruhou inspirace nových "motivů ptačích", které musel nešťastný poeta z paměti vyvolat místo těch ve vlaku zapomenutých. "Ptačí motivy jsou tytam," dodal tehdy omládlý Zeyer v píseckém bytě Heydukově - "a nebudeš-li si moci při reprodukci na některé motivy vzpomenout, zahvízdej si, snad se dostaví!"
  Heydukova vzpomínka na kříž Julia Zeyera, kterou nám zachoval ve své tenounké knížce pamětí, dovede nás na několik hřbitůvků krajiny písecké. Malíř Antonín Chittussi si jednou přál před svou tušenou smrtí mít označen svůj hrob venkovským kovaným křížkem. Zeyer, chtěje splnit přání mrtvého druha, obrátil se na svého píseckého přítele. Vždy nadšený a dojatý Heyduk objednal ihned kočár a rozjeli se se Zeyerem na čížovský hřbitůvek. Tam před časem vskutku stávaly dva pěkné kované kříže - ale naši hledači nalezli na jejich místech jenom své zklamané tužby. V Radobytcích jim štěstí přálo. Tam skutečně stál krásný rokokový kříž - ale nadšení Zeyerova objevu bylo zchlazeno neúplatným odmítnutím místního duchovního správce. Naše posmutnělá dvojice nemluvně se krčila v koutě kočáru, který je večerní krajinou odvážel zase k Písku. Do houstnoucích mlh zadumaně tesknil Zeyerův zrak, a proč nevěřit Heydukovu svědectví, které nám doslovně zaznamenalo zjihlou meditaci lítostivého Zeyera:

  ...

  Nad vyšehradským hrobem Chittussiho můžeme spatřit překrásný kříž, umně vykovaný některým neznámým zámečníkem - ale ten už není ze hřbitůvku, nýbrž ze starožitnického krámku kteréhosi jihočeského města. Neměl jste už odvahu, citlivý Julie Zeyere, koupit kříž ani z hrobu všemi zapomenutého... Renesanční kříž, vytrvalým Heydukem nakonec přece jen opatřený, nestojí na vašem hrobě; toto přání už vám splněno nebylo...

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 23

  Čejka kdysi bývala královnou a stále ležela v knihách. Nestarala se o své poddané a proto byla proměněna v ptáka. Na památku královského důstojenství zůstala jí místo koruny na hlavě vysoká chocholka a svou čtenářskou vášeň musí stále připomínat žalostným kvílením: Knihy! Knihy!... Lid z Pošumaví ji pro tento plačtivý zpěv nazývá kníharou. Myslíš tu na Ptačí motivy Adolfa Heyduka i na přátele v knize Moji přátelé z království polního kvítí, tak sugestivně zbásněné Jakubem Demlem. Zajímalo by mne, znal-li tento básník aspoň některý svazek Hruškových bajek...

• Hlasy domova :: odstavec 39

  Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického, jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici teprve před nedávném musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou, kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud. Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" — Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval: "Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů — uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního. Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času. Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.

• Vlachovo Březí :: odstavec 13

  Básník přijel z Písku, kde prožil noc jistě neklidnou. U Heyduků chtěl překvapiti své přátele v jejich první rodičovské radosti, ale vskutku nečekané překvapení měl tam pro sebe přichystáno. Hnal se vesele ke kolébce své kmotřenky — ale bílá rakvička Jarmilčina byla už zasypána hlinou u kostelíka Svaté Trojice. Odlákala ji Smrtka — »malá Smrtka — sama dítě«.

• Dražinovská hora :: odstavec 11

  Snad tady by bylo nejvhodnější místo pro pomníček básníka Dražinovské hory, ale musila by na podstavci stát bysta s kloboukem, jako má Heydukova postava v Písku, protože jen tak by to mrtvý básník dovolil, aby prý mu „vrabci neposnežili hlavu bílým trusem..."