• 
• 
• 
• 

Jaroslav Durych

Jaroslav Durych na Wikipedii

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 103

  Mirotický návštěvník se jistě zatoulal s dětmi i do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrny sejpy po ryžovnících zlata a kde na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo časté tábořiště cikánů. Každé jaro vás tam překvapí žlutými petrklíči, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný, už tam dnes do měsíčných nocí nezaznívá. Neslyšel už jej ani Jaroslav Durych na svých procházkách z lopatárenského mlýna, když zde chodíval, přemýšleje o svých Služebnících neužitečných. Jen ťuhýků jsou tu i dnes plná křoví. Jejich hnízda upoutala za okupace i pozorný zrak Vladislava Vančury, náhodně sem zavítavšího s Ivanem Olbrachtem.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 21

  To vše jsem si sám pro sebe ujasňoval na svých toulkách po stopách Zeyerových kolem Želče a vzpomínal jsem i na Jaroslava Durycha, který ve svých Vzpomínkách z mládí zachytil nám mnoho želečského života.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavec 65

  Když už voníme k tomuto hřbitovnímu kvítí, zastavme se ještě u hrobu Antonína Škody, ředitele příbramského gymnasia, narozeného na počátecké Valše. Přeložil Homéra a jiné autory klasické, byv v příbramském konviktu profesorem básníka Karla Tomana, Jaroslava Durycha, Karla Sezimy a dalších jiných. Zastesklo se mu po rodném kraji a dožil tady ve výslužbě roku 1919.

• Hlasy domova :: odstavec 38

  Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.