-
Hlasy domova ::
odstavec
91
Drahý básníku Fráňo Šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není vaší slabostí, (Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton), ale vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku, na bělčickém náměstí zpívala kašna a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí vaše verše z oné doby.
-
Prácheň ::
odstavec
16
Nejen touto písničkou, ale ještě jiným rčením škádlí sousedé obyvatele této vsi, roztrušujíce o nich, že jim rostou dřeváky na stromech. Z pouhého dřeva dělával podzuklínský mlynář Matěj Studnička kapesní hodinky a prý docela přesně šly. O Malečských jsem zase slyšel, že o pouti tam zabíjejí u Svátků na vodru kapra, bývá prý celý mechovatý a hrozně křičí. Ostruženskou poutní zvláštností jsou krajkované lívance a Soběšičtí si vysloužili název "bečani" snad proto, že se jim nikdy nechtělo jiti na vojnu. Rozsedelští se hněvají na Šimanovské, protože jim v noci z kapličky ukradli svatého Jana a odnesli si ho v nůši. Jak jinak, vždyť tam prý při cestě shora dolů dělají nůše ob číslo a při cestě zdola nahoru v čísle každém. Nedověděl jsem se, proč hezkým nezdickým děvčatům říkají "řipandy", což by spíš patřilo ostruženským, které nosí červené punčochy, zatím co nezdická barvy modré. Nebylo prý radno v dobách světácké slávy projiti Nezdicemi mužskému cizinci. V létě byli všichni pořádní domácí mužští ve světě u cirkusů a doma zůstali jen nemohoucí dědové a osamělé ženy. Klekly prý před cizincem na kolena, nechtějíce ho pustit, a moc prosily, aby u nich přespal do rána. Zato v zimě byla tu hlučnost přenáramná, pivo i víno teklo proudem, v hospodě se jedly jen mladé husičky, monokl byl běžným zjevem, o cylindrech na hlavách ani nemluvě. Vzpomínám na jedno vyprávění básníka Fráni Šrámka, který mi potvrdil toto nezdické bezmuží, jež poznal z vlastní zkušenosti, když tam v roce 1921 pobýval u svého kamaráda z vojny, učitele Jakše. Byl v Nezdicích svědkem při svatbě Jakšovy sestry, tamní poštmistrové, i krajina se mu líbila, ale bylo tenkráte tak pršlavé šumavské léto, že básník už začátkem srpna odjel, a od té doby jezdíval do Sobotky.
-
Když jsem já šel tou Putimskou branou ::
odstavec
22
Slyší i dnes váš "stříbrný vítr", básníku Fráňo Šrámku, jako vy za svého mládí v této krajině?
-
Na Vodňansku ::
odstavce
61, 63, 65
Prostý kamenný kříž s nápisem Rodina Votavova stojí nad jedním hrobem bavorovského hřbitova a snad jen nejstarší pamětníci ze Svinětic by nám mohli něco povědět o studentu, básníku a herci Janu Votavovi, jehož osud vzrušil na začátku století celou naši kulturní veřejnost. Připomíná nám studentské ovzduší Šrámkova Stříbrného větru s jeho oboleným mládím, s podobným osudem se setkáváme u studenta Kořínka v Holečkových Našich a o Votavovi bychom se dočetli v brožuře Zrcadlo katechetům, vydané roku 1906 v Knihovničce Času. Byla dokonce napsána i divadelní hra Jan Votava, která byla ve své době velmi populární, vyšel sborníček In memoriam Jana Votavy, vydaný přáteli, a Janu Votavovi měl být postaven od Františka Bílka pomník, na nějž byla uspořádána veřejná sbírka mezi studenty. I návrhy tohoto pomníku mají svou zajímavou, už pozapomenutou historii.
...
Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:
...
Víc než půl století se převalilo nad událostmi, které tolik vzrušily účastníky a vrstevníky, ale my bychom si chtěli přiblížit živou tvář. Nalezneme ji především v knížce Když vzpomínalo mládí a ve verších otištěných v Hýskově antologii předčasně zesnulých českých básníků, s máchovským názvem Strhané struny zvuk. Mezi autory vzpomínek posmrtného sborníčku nacházíme Jaroslava Vrchlického, Fráňu Šrámka, Karla Půlpána, Miroslava Rutteho a Františka Taufra, všichni účastným slovem oživili tvář, ztrativší se do nenávratna. Typická tvář jihočeského studenta před půlstoletím...
-
K metropoli kraje ::
odstavec
66
Kolikrát jsme zvečera chodili s Karlem Štěchem k soutoku Vltavy s Malší kolem hradební věže, nazvané Železná panna, kde pod svěšenou vrbou sedávali rybáři a měkké světlo odráželo v hladině dvoj obraz setmělých korun i půlměsíce, všechno odhmotnělé jako na obrazech Corotových nebo Claude Lorrainových, kteří dovedli každou krajinu proměnit v báseň. Z Dlouhé louky voněla rosa a jen čtyři siluety topolů zbyly z bývalé stromové krásy, již ještě zachytil ve svých kresbách Viktor Vorlíček. Vzpomínám na nedělní dopoledne v Krumlovských alejích, plné hudby a dívčích úsměvů, okřídlujících naši mladost, ale už dávno jsem tam vojenskou hudbu neslyšel. Po břehu kolem biskupské zahrady jsme se vracívali za tmy ke klášteru, kde v tmavé vodě se očím ztratily haltýře a nebe bylo světlejší než hladina. Najednou se rozsvítila okénka za hradební zdí a v nich za muškáty se mihla dívčí tvář, jakoby čekající na zpěv serenády. Snad to byla ona pradlenka, jejíž gesto bylo tak něžné při máchání v poledním slunci. Kolikrát jsme se zastavili v údivu na Sokolském ostrově, odkud jsme pozorně vyvažovali v očích večerní siluetu přemyslovského města a na druhé straně Vltavy zase staré loděnice Lannovy, abychom pod vonícími akáty pokračovali v chůzi kolem kasáren, kde vojákovali Fráňa Šrámek a Jaroslav Hašek, na Staré město, jehož uličky byly plny stínoher a ticha. Staré zdi i podloubí s pilíři tenkými jako čapí noha se probouzejí k slovům a do hvězdné noci jdou vstříc sdělení dávných rtů...
Fráňa Šrámek
