• 
• 
• 
• 

couk

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 73

  Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje - a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhvíkolikrát přerušovaná, a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara...

• Velhartice :: odstavec 16

  Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.

• Kašperské Hory :: odstavec 24

  Pět let byl stavěn Kašperk paumajstrem Vítem Hedvábným z příkazu císaře Karla IV., aby jeho posádka chránila dílo havířů i zlaté couky v krajině kašperskohorské, od pradávna známé snad už starým Římanům. Byl zbudován i jako sídlo pevné královské moci v těchto končinách země proti šlechtě. Až ze vzdálených vesnic na Volyňsku posílali poddaní na stavbu tohoto královského hradu vejce a vápno, robotníci míchali do malty svůj pot a každý kámen, zasazený do zdí, byl nejdříve potěžkán v tvrdých rukou neznámých pracovníků. Ani prach nezůstal už z jejich těl, život se změnil k nepoznání, ale hlavní zdivo hradu vzdoruje dodnes nepohodám a času. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé purkrabí ani jména pánů, jimž byl čas od času zástavován; po třicetileté válce byl už zpustlý a neobývaný.

• K metropoli kraje :: odstavec 106

  My půjdeme polními cestami k "Peřtátu", jak zde nazývají staré hornické městečko Rudolfov, v jehož okolí jsou zavalené šachtice bývalých zlatých couků, v kterých se dolovalo už v dobách Václava IV. V kostele svatého Víta objevili budějovičtí muzejní pracovníci překrásnou gotickou Madonu, která je dnes chloubou Alšovy jihočeské galerie. Z výšin u města je nejkrá-nější večerní pohled do budějovické roviny, kdy nazlátlé, vysoké nebe se zrcadlí v mnoha rybničních hladinách a celý kraj je ponořen do modré, rozvíravé hloubky. Nedivím se pranic, že se zde usadil malíř Jiří Probošt, Kojanův žák, neboť nenalezl by jinde malířštější hodnoty širokých krajinných panorámat než tady. V střídání proměn za všech ročních dob byla to jistě inspirace nevyčerpatelná.

• Hlasy domova :: odstavec 24

  Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...