-
Hlasy domova ::
odstavec
66
Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť, a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mne nevím proč přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že je pochován na hřbitově blatenském. Miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.
-
Kašperské Hory ::
odstavec
13
Šikmé pruhy žitnišť a luk se svažují k hřbitovnímu kostelu svatého Mikuláše a kapli svaté Anny. Tráva přerůstá hroby, mezi jejichž pěšinkami hrobař suší seno, z polí za zídkou slyším mladé hlasy nějaké brigády, která tu vytrhává plevel mezi slunečnicemi. Sytě modrý květ pilátu lékařského a citrónová žluť pupalky, vonějící po citronech, jsou jako z jiného světa. Blín a pelyněk patří spíš do těchto míst, kde cítíme prázdno po krocích odešlých, vyplňované občas naříkavými tóny umíráčku.
-
K metropoli kraje ::
odstavce
3, 155
Z tolika stran jsem se k tobě blížil, město dávné tužby mé! Od severu pod rackovými křídly mne ovívala vůně kosatců i hořkost puškvorcová; od strany sluncové jemná vůně pupalčina z břehů řeky, jejíž prameny pospíchají k tobě z údolí šumavských hor.
...
Všechny vůně převoní tady pupalka svým citrónově žlutým květem; voní i z mokrých vlasů vesnických děvčat, vracejících se od řeky po večerní koupeli, a její vůně se vlní chvěním žluťáskových křídel. Chtěl bych tu na jaře vidět bílý blesk těla hranostajova - hermelín pláště královského! Nebát se ani podfouknutí lasiččina, ani zaštěkání vydřina znamená žít v přátelství se vším božím stvořením. Na otavních lukách mne dlouho mátl žlutavý koberec utkaný z květin neznámého jména. Starčku barborkolistý! Jak se mi ulehčilo tímto jménem; to je jako milovat krásnou dívku, již si nemůžeme zpřítomnit ani zdůvěrnit pojmenováním. Vcházeje z roviny do lesnatého kopce, sebral jsem ryzec, ve stínu zvlhlé trávy se leskl klouzek, u Vidova jsem voněl k oměji žlutému, ani si honem neuvědomiv, že vstupuji do kraje doudlebského, který mne podmaní jinými kouzly.
-
Hlasy domova ::
odstavec
17
Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí
nahořklé vůni květu bramborového, i trpké tichosti
těchto končin. Básníku Františku Hrbku, naslouchejte
dál včelímu chorálu, kterým znívají poledne tchorovické lípy do zasnění rybníků a luk — i já miluji tuto
dívčí krajinu mé matky — ale má láska teď chvátá
pozdraviti jiný kout, stejně líbezný, stejně milostiplný.
Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě
růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské
rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala
tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí
a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod
omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož
nic rosnička, předpovídajíc déšť a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mně přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že tu
není pochován — ale to nevadí. Tolik miloval děti
a mnoho divadelních her pro ně napsal.