Josef Holeček

Josef Holeček na Wikipedii

Související

Naši :: Sedlák a šlechtic

Obrázky

Reference

Hlasy domova :: odstavce 36, 136
Poutníka překvapí i rozsáhlé písčité pole, osázené stromovím. To je práce zdejšího řídícího učitele Jaroslava Chlady, jehož mičurinské pokusnictví přemáhá zdejší půdní a podnebné podmínky a může se vykázat mnohým krásným výsledkem. Nejen třešně chrupavky se mu zde podařilo vypěstit, ale pro družstevní sady vysazuje i vlašské ořechy, zvláštní druhy lísek, jež ponesou veliké oříšky, i moruše pro chov bource morušového a zvláštní druh brambor: topinambury. Všude kde mají lidé rádi stromy, projeví se to i v jejich vztahu k bližním. Tuto starou pravdu věděl i tak zasvěcený znalec naší národní duše, jakým byl Josef Holeček.
...
Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě - a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči - a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro autora kapitoly "Sedlák a šlechtic" z jihočeské selské epopeje.
Na Vodňansku :: odstavce 12, 15, 31, 43, 46, 48-49, 61
Stranou leží Radčice, stará ves, kde bývalo středisko českých bratří. Holeček vzpomíná na zdejšího souseda Kozla, který uměl "mluvit písničkami", a pro toto umění veršované improvizace býval zván na všechny okázalejší svatby celého vodňanského okolí. I jedním písmákem se mohli radčičtí sousedé pochlubit.
...
Gotika vodňanského chrámu patří svou původní podobou století čtrnáctému; Mockrova úprava z devadesátých let odstranila staré barokní oltáře, ale ruka Alšova proměnila tento prostor v chrám duše české. Do sakristie věnoval Julius Zeyer obraz Bohorodice, přivezený do Vodňan z jedné ruské cesty. Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites, druhý ze slavné trojice, který vladařil v lékárně, vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto tří přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky. Z Heritesových Vodňanských vzpomínek si vyvoláme celou životní atmosféru těchto let, které doplnil bratr básníkův Teodor Mokrý drobnou, ale teple vyprávěnou knížkou Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Ve vilce při Budějovické ulici byly pietně uchovávány rodinné památky heritesovské; kromě rozsáhlé knihovny viděli jsme tu i několik překrásných obrázků Alšových, portrét spisovatelův od Miloše Jiránka a podobiznu spisovatelovy dcery Boženky, namalovanou Marií Štětkovou. Lomecký hřbitůvek a vodňanská krajina s rybníkem, díla Jana Zrzavého, byla v tomto kulturním prostředí jistě milým setkáním.
...
Josef Holeček vzpomíná v Našich na bratra svého děda, který se přiženil do Chelčic a chodíval se synem k svému stožickému bratrovi na hrátky. Byl výborným vypravěčem a malému synovci, pozdějšímu spisovateli, zůstalo v paměti jeho vyprávění:
...
Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce Jana Kojana, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu. Malíř nemluva a důklada si zajel nejdříve na Lomeček, kreslil pozorně jeho lipové aleje, od Chelčic si studoval pohled na Stožice s dominantou Skočické hory, zde si také načrtl scény k vesnickému posvícení. U Holečků se jistě rozcházela představa získaná z četby s přestavěným statkem, a proto si zaznamenal podle fotografie aspoň tváře Holečkových rodičů. V Lidmovicích se nejdéle zdržel u Hošků. Tam si kreslil vnitřek starodávného selského stavem se zástolím, dubovými židlemi, hliněná kamna i pelargónie za oknem v květináčích, a v Kloubu zase štíty a vjezdy. Když jsem prohlížel tyto náčrtníky, pociťoval jsem dvojí lítost: nad zmařenou nadějí Kojanovou i nad dílem Holečkovým, jehož nové vydání jsme už dávno měli mít uskutečněno.
...
Do Černohorských povídek Josefa Holečka dostaly se i Strunkovice, v kraji kdysi proslulé svými muzikanty. Nebudeme sledovat obšírné osudy Dominika Vondráška cestou na Černou Horu i na Černé Hoře samé, ale při pohledu na věž neubráníme se rozpomínkám z této rozmarné četby. Spisovatel ze Stožic si dobře zapamatoval škádlivé vyprávění o strunkovických věžních hodinách a se svou důkladností je zaznamenal humorně.
...
Josef Holeček vypráví o dalších nesnázích spojených s těmito hodinami: nakonec si Strunkovičtí pořídili hodiny sluneční, na něž jim malíř svatých obrázků namaloval svatého Isidora, jak pase stádo oveček, ale světci musil dát podobu farářovu a beran měl hlavu samého pana půlmistra. Sluníčko zas počalo dělat nedobrotu, ale i tehdy si pan půlmistr věděl rady. Chytil je do sudu s kolomazí a hodiny dal zaklopiti dřevěným truhlíkem, aby jim už sluníčko neuteklo.
Ještě si připomeňme, jak Strunkovičtí hasili oheň v Žíchovci ruskou hymnou. To je jistě věc neslýchaná a Holeček nás s ní seznamuje svým zvláštním humorem:
...
Prostý kamenný kříž s nápisem Rodina Votavova stojí nad jedním hrobem bavorovského hřbitova a snad jen nejstarší pamětníci ze Svinětic by nám mohli něco povědět o studentu, básníku a herci Janu Votavovi, jehož osud vzrušil na začátku století celou naši kulturní veřejnost. Připomíná nám studentské ovzduší Šrámkova Stříbrného větru s jeho oboleným mládím, s podobným osudem se setkáváme u studenta Kořínka v Holečkových Našich a o Votavovi bychom se dočetli v brožuře Zrcadlo katechetům, vydané roku 1906 v Knihovničce Času. Byla dokonce napsána i divadelní hra Jan Votava, která byla ve své době velmi populární, vyšel sborníček In memoriam Jana Votavy, vydaný přáteli, a Janu Votavovi měl být postaven od Františka Bílka pomník, na nějž byla uspořádána veřejná sbírka mezi studenty. I návrhy tohoto pomníku mají svou zajímavou, už pozapomenutou historii.
Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 8
Chápu, že jste tu nezahlédl vyjíždět na koni z lesního průseku schwarzenberskou kněžnu Adu (onu krutou a marnivou loutku z epopeje Holečkovy), která bičíkem šlehá stařičkou vesnickou matku jen proto, že si dovolila z panského lesa odnést v nůši trochu chrastí. Vaše niterná optika mohla promítat jen obrazy jiného světa - světa snu a kouzelné lampy Aladinovy. Má však někdo právo vám právě toto vyčítat? Nebyl jste rodem z této krajiny, a proto jste nemohl cítit hluboký rozpor mezi deputátnickou odvislostí panského dvora a feudální pýchou libějického zámku Holečkova knížete Egona. Tato krajina vám svěřila svou krásu a křídla - básníku, který vyšel ze Stožic, svou selskou moudrost, rozlohu a tíhu.
K metropoli kraje :: odstavce 15, 93, 101
Z Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.
...
Ne jako nepřístupného hodnostáře církevního, ale "velebnost ideálného starce, který miluje velikého boha a malé lidi" jej ve vzpomínce našemu času přibližuje Josef Holeček. Biskup odmítající dogma neomylnosti papežské, vlastenec neúplatný, kněz lidský a tolerantní - toť Jirsík.
...
Tolik Josef Holeček.
Třeboň :: odstavec 69
Pochopit dílo tohoto jihočeského malíře, jehož jsme znali jako nemluvu a tvora nespolečenského, vyhýbavšího se lesklým okázalostem a zasutého do své pomalé práce s úporností vesničana, nepřizpůsobivého váhavce, jak se aspoň zdával základními rysy své povahy většině pražských druhů, znamená pozorné vysledovati všechny složky, které vytvářely jeho lidskou a uměleckou osobnost. Už návštěva jeho rodné kojákovické chalupy, stojící na konci vsi v blízkosti rybníka, dává vytušit skromné poměry rodinné, nutící jisté k živobytí ne vždy chudáčkovskému, ale jistě omezenému hospodářskými možnostmi, jež ukládaly celé rodině šetrnost jako samozřejmý příkaz. Stará přízemní škola, která pamatuje jeho dětská léta, dala mu nej-základnčjší vědomosti v rámci svých jistě nevelkých možností, a život, každodenně viděný, měl svůj ustálený pořádek ve střídě ročních časů a práce. Chalupníci a rybáři jej naplňovali prací, zákonité rytmovanou podle staletých řádů. Nedělní návštěvy mladošovického kostela mu daly první výtvarné podněty svou architektonickou starobylostí. Když se dostává na bechyňskou keramickou školu, neví ještě, zda bude sochařem nebo malířem. Rodné vsi však později nechává na památku dílo sochařské, pomník padlým z první světové války. Pod kamennou, symbolickou postavou Rozsévače rozvíjí na soklu pás reliéfů, v jejichž hutné zkratce je nekonvenčně a sochařsky účinně vyjádřen život českého vojáka v době veliké vojny. Od scény, naznačující loučení s domovem a narukování s černými kufříčky, pohřeb padlého druha a návrat domů po přestálých utrpeních, je vlastně myšlenková stavba, podmaňující svou prostotou, umocněnou po kojanovsku na typ. Jeho cesta k malířskému školení vedla oklikami přes práci v porcelánce, a když se vrátil ze světové války, zasáhla i jej vlna sociálního umění jako většinu jeho vrstevníků. Větší kompozice si tento Krattnerův žák promítá do domova, ať to byla rozměrná Pouť nebo Posvícení, později se seznámí s francouzskou modernou a četba románové epopeje Holečkovy, jejíž jeden hrdina má malířovo jméno křestní i rodové, ustálí už natrvalo nejtěsnějši malířovo spojení s rodnou končinou. Vrací se každoročně k polím a rybníkům, aby posléze v skromné lhotské vilce, kterou si dal vystavět před druhou světovou válkou, pracoval nehlučně, ale vytrvale na díle slohové a námětově už zcela vyzrálém.
K srdci jižních Čech :: odstavce 13, 59
Když už vzpomínáme, připomeňme si ještě ředitele reálného gymnasia Václava Křížka, milovaného svými studenty. O jeho působení se dočteme v Holečkově autobiografickém románě Pero a stejně vřele o něm píše ve svých Knihách vzpomínek spisovatel Ladislav Quis, který nás velmi spolehlivě a poutavě seznamuje s táborskými studentskými a společenskými poměry před sto lety.
...
Pochopit duši tohoto města znamená uvědomit si až do kořene nejen historii, ale i celé dílo Františka Bílka. Zase po staletích předjímá tvůrčí myšlenka "proti všem" a zdánlivě i proti době úkol výsostně budovatelský. Ať už jej zdvíhá vertikálou Husovy gotické duše - vítězství ducha nad hmo-tou - anebo se dobírá hlubokých kořenů lidové moudrosti v patriarchální tváři Holečkově, neopakuje gesta, ale okřídluje je. Vzpomeňme v tomto městě i sociologického díla Emanuela Chalupného, jehož rozumářská vášeň se dopíná syntetické klenby, nezvykle nosné a široké.
Hlasy domova :: odstavec 55
Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě — a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči — a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro písmáka kapitoly "Sedlák a šlechtic".