racek

Reference

Hlasy domova :: odstavce 4, 35
Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí, a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.
...
Maní nemaní procházím lesem k Novému rybníku, známému ornithologům pod jménem "Ostrov racků", který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornithologického oddělení Národního musea kroužkování racků, inženýr Kadlec zjistil průměrné stáří racka podle kroužkování na dvacet šest roků. Od tohoto ptačího království jdeme polní cestou k Poli, vesnici s překrásnou renesanční tvrzí, jež se bělá svými bohatými štíty, z nichž na jednom spatříme i sochu rytíře. Na okolních kamenitých drahách se konaly "kočičí sněmy" a podle vyprávění starých lidí nebývalo prý radno dostat se do blízkosti tohoto sněmování, skýtajícího chodcům mnohá nebezpečí. Zanedlouho spatříme siluetu Kadova s kostelní bání a neogotickou hrobkou bývalých majitelů lnářského panství, baronů z Lilgenau, kterou zastiňuje architektonickým půvabem renesanční štít staré tvrze Řesanických z Kadova, přestavěné na sýpku. K mohutným lipám se vztahuje pověst o pověšených mniších z doby třicetileté války, jejichž klášter prý stával na místě dnešního hostince u Houšků. Listí lip má prý od té doby podobu kněžských kvadrátků. V kostele svatého Václava, připomínaném již roku 1384, jsem viděl v podkruchtí dvě krásné dřevěné gotické sošky světců Zikmunda a Václava. Obraz hlavního oltáře, představující světcovu smrt, malovala ruka mistrovská nejspíš z okruhu dílny Škrétovy. Sommer ve své topografii umisťuje jednu Škrétovu práci do kostela chanovického a uvádí obraz svatého Jana Nepomuckého. V Chanovicích jsem tento obraz nenašel, ani ve farní pamětnici, ostatně dost pozdní, není záznamu o podobné práci. Sommrova zmínka není jistě bez podkladu, i když je tu záměna míst a světců, ale mohla by škrétovskému monografovi být pobídkou k nalezení správné stopy. Obraz si jistě zaslouží zvýšené pozornosti znalců českého výtvarného baroka.
Na Vodňansku :: odstavec 22
Jindy jsme jeli na výlov rybníka Nového k Libějovicům. Viděl jsem trochu jinou scenérii. Mlha se srážela na šípkách a trnkách v mrazivé kapičky, z dubů padaly na hráz zatížené, vlhké listy, a louka pod hrází byla bílá jako pod sněhem, co na ní bylo racků v té chvíli. Vlhké dříví syčelo z ohníčků, rybáři se připravovali k zátahu, jeden z nich sháněl úderem "bacítka" o hladinu "ryby" do loviště, baštýř u kbelu řídil odtok vody. I v tom musí být zkušenost. Vody nesmí být v lovišti mnoho, protože by se rybářům špatně lovilo, ani málo, neboť by se špatně dýchalo rybám. Neslyšel jsem ani na jednom z rybníků zavolat "Hoří!", onu nejslavnéjší chvíli našeho dětství. Škoda. Rybáři vyloví rybník tak dokonale, že by v něm nezbyla pro racky ani čudlička. Splní sice plán do poslední písmeny, ale pánům klukům měli by nechat aspoň kousek dávné radosti a poezie.
Třeboň :: odstavce 1, 10, 37
Není spanilejší krajiny v České zemi nad tebe, Třeboni, panno, princezno snící a tajemná! Do tvých snů teskní zpívající kašna a rákosníci se probouzejí do jiter, která nikde na světě nejsou krásnější. Ó jiskřivá poledne hladin, znějící pípáním racků a stříbrným hlaholem zvonů z kostela svatého Jiljí! Dnové omilostnění, kdy listí na hrázi Světa voní deštěm a vodou, zatímco přetíchou pěšinou v lukách kráčí sama Královna Andělů, oděná nejčistií nebeskou modří. Opustila jenom pro tebe, má Třeboni, svoje panovnicí sídlo. Z jejích šlépějí omamně dýchají rojovníky; přivoň k nim, poutnice, abys alespoň na chvíli byl účasten zázraku Navštívení. Nevím, co je tu krásnější: zda procházka zámeckou zahradou v měsíčné noci, nebo tichá zadumání u opuštěné kaple svatého Víta, kolem níž prudce létají rorýsi a za dřevěnými seníky neslyšně padá rosa. Okolo Třeboně, pasou se tam koně... Na rozvalinách zídky kvetou divoce bezy. To snad pro tebe, bílá paní, pro tvou památku a vzpomínku na časy, kdy rytíři putovali do Svaté země a doma byl lid hoštěn sladkou kaší. Ach, potkal jsem té v zámecké dlouhé chodbě; právě bila půlnoc. Tvá chůze se tolik podobala vanutí sítin a tvůj prostupný stín splýval s ozářenou stihlou postavou gotického okna. Nebál jsem se, když jsi mne oslovila, ale dodnes mi zůstalo tajemstvím, proč se mi tvoje ruka změnila v snítku rozkvetlé střemchy. Snad proto jsi mi unikla do její vůně, abych byl věčné vzrušován vzpomínkou a nápovědí.
...
I racek se vrací, příteli Františku Heřmánku, jen ty už se k žádnému rybníku nevrátíš. - Já bych však chtěl být v této krajině stále doma, jako ty a jako všichni ti podivínští samotáři z tvých knížek -
...
Krajinu u Lutové, prostřenou kolem bílého kostelíka, si zamiloval malíř Adolf A. Zahel, jenž celou řadu pláten pomaloval zdejšími motivy, ať to byly farské rybníky u Lutové, nebo hladina Starého Hospodáře, jehož zarostlé břehy jsou rezervací racků; i slunečný Stříbřec pod blankytnými, svítivými nebesy byl zvěčněn na jednom z jeho obrazů.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 32
Kamennou strohost této krajiny zjemňují svou stříbřitou zamlžeností rybničné hladiny, kterých přibývá směrem k Jindřichovu Hradci. Z rybníků, ovroubených indigovými pásy lesů, zdál se mi nejkrásnějším kačležský svou polohou a rozlehlostí. Nechci však ukřivdit ani Krvavému, jehož poezii zdůrazní bílá křídla racků, dvojmo promítaná do nebes i vod. Ve své rezervaci se těší opravdovému klidu... Tento rybník se původně jmenoval Zármutek. Byl tak nazván Zachariášem z Hradce, který v tomto názvu chtěl vyjádřit svou žalost nad zemřelou chotí. Nedověděl jsem se, proč osada na břehu Hejtmana dostala pojmenování Rozkoš. Sám pro sebe jsem si jej zdůvodnil krásnou vyhlídkou na Strmilov, jenž z této strany mi připomněl jesličky pod vánočním stromkem...
Rybníky :: odstavce 17, 24
Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako Františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek. Věřte, není věci smutnější nad vypuštěný rybník v mlze - pohled oka slepého, zrcadlícího už jen stesk šedavých mračen. Loviště oblétají křídla křičících racků, kteří za snadnou kořistí se sletují z celé krajiny, čvachtavý krok rybářské hlídky obchází okolí zúžených hladin a chlad bahna se prodírá až ke kostem. Nadchází doba rybolovů. Rybolov, to není jen tak lecjaká práce - rybolov j-e obřad. Má svůj čas, svoji zákonnost, své služebníky.
...
Jak mne skličovala rozevřená škeble na páchnoucím bahně, jak jsem se bál leklé ryby s otevřenými ústy a skelným zrakem, na jejímž břiše, k nebi obráceném, nenasytně hodoval racek. Ani kamenem se nenechal vyrušiti od kořisti tak tučné ... Té bědné obnaženosti, té bezbranné nahoty rybí, stydící se za svou smrtelnost...
Hlasy domova :: odstavec 3
Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd! Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do kamenných hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes "červům, sekyře i času". Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven a mlýnů — i staré rybářské tradice — kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám. Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, Jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.