• 
• 
• 
• 

Zlatá Praha

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 17

  Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o noclech. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přisel do jeho zapadlé vsí. Mařák maloval se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek došli až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořit o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním...

• Na Vodňansku :: odstavec 13

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 34

  Vcházeje do Jistebnice, šel jsem vlastně do světa důvěrně známého. Náměstí s kašnou, svatojanskou statuí i zámečkem a domy s mansardovou střechou jsem si dobře pamatoval z jednoho Laudova obrazu, reprodukovaného snad v Zlaté Praze, který byl dějištěm Květné neděle v Jistebnici. Nejpodivnější bylo, že dětská představa nebyla v rozporu s viděnou skutečností. I starosvětská fara s kostelní věží a pracujícími ženci na poli je táž, jak nám ji zanechal malíř na jednom ze svých leptů. Nalezl jsem i přesné místo, odkud byl kreslen tento motiv, a nejvíce jsem byl překvapen starou hrušní, dodnes um stojící. Krok za krokem jsem šel po stopách Laudových od Maří Magdalény až k starému židovskému hřbitovu a zase od Vyšehrádku až ke kapličce s prastarou lípou, stojící u sedlecké silnice. Na hřbitově jsem našel hrob jeho otce, koželuha. Na náhrobku byla ještě fotografie muže středních let s inteligentní, vousatou tváří. V zasedací radniční síni mají Jistebničtí na památku dvě rozměrná plátna Laudova a několik leptů. V muzeu jsem však našel velmi málo po rodáku malíři, který celé své dílo tvořil jako nepřetržitou oslavu právě tohoto domova.

• Hlasy domova :: odstavec 14

  Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o nocleh. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přišel do jeho zapadlé vsi. Maloval právě se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek se zatoulali až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořiti o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním . ..