• 
• 
• 
• 

voští

Reference

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 35

  Poslední škola, kam se Bohumil vracíval domů, byla ve Štěkni. Obýval tam komůrku s cihlovými dlážkami, kde si rozložil mezi voští svoje papíry i plátýnka, a rozhlížel se z okna přes hřebeny střech k Podsrpu, Modlešovicům, na celé východní Strakonicko. Když se vracíval z toulek, bzučelo to v jeho malířském tusculu samými včelami jako ve včelíně.

• Prácheň :: odstavec 5

  Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Metoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše ? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani Živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.

• Krajina mýtu :: odstavec 5

  V tajemné noci letního slunovratu, kdy z rosy se rodí rusalky, kdy v tmách doubravy se leskne luna konvalinek a u vod osloví tě střemcha nezemskou vůní, pojdme hledat pod Zálužím posvátný háj a poprosme sličnou bohyni Ladu, aby seslala lidem lásku a veselí, i Živu, aby naplnila klasy tíhou zlatého zrní, stůl chleby, voští medem, aby větve obtížila hojnými plody a slastí požehnala čekající lůna žen. - Ne, to není v travách chřástalí pěšinka, kde se právě brouzdaly hvězdy - tady tančila víla a svůj bílý závoj odložila v křoví, které se nám proměnilo v střemehový květ. U močidla se vykoupejme v očistné lázni, než vstoupíme na pahorek pod tmavé koruny dubů a lip, v jejichž stříbřitém stínu čeká kněžka, aby na kameni zažehla oheň oltářn a do obětních mis nalila mléko, nasypala zrní a pustila krev černé slepice. Nevěříte? Jen se dobře podívejte na dvě tajemné hory, z nichž jedna se jmenuje Kohout a druhou odpradávna nazývají Slepice. Jen si dobře všimněte oněch kamenů ! To není náhodný shluk balvanů nakupených v přírodě, to vše je zrobeno rukou lidskou k účelům kultovním a má to svou promyšlenou soustavu.

• Poutní místo :: odstavec 56

  V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnčí kůže. Jen tenata tu ještě chybějí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíř Jan Konůpek své Narozeni Páně a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno neviděl plout. Střelce, mířící pod zámečkem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný přítel, sídlivší tehdy na Řimově, Alois Dyk, bibliofil a nakladatel sličných tisků Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malířem Moravcem o jedněch prázdninách.

• Prácheň :: odstavec 4

  Práchni, jak vyjádřiti celou složitou podmanivost tvého jména a místa? Zbořme zídku prostoru a času a nechme promlouvati ústa vln a listí, jistě se dozvíme víc, než mohla zaznamenati do knih ruka písařova. Naše zvídavost se bude stále ptáti na osudy rodů, jež zalidnily tuto krajinu už v dobách, vymykajících se každé paměti lidské. Bože, kterými asi slovy bychom se dorozuměli s prvními příchozími, kteří za hliněnými valy sroubili na této výšině první hradisko, aby ochránili před vpádem některého z nepřátelských kmenů své ženy a stáda. Byl to jistě lid divoký, sedící na zvířecích kožich v zemních jamách, spíš posunčinou se domlouvající než promyšlenou stavbou vět. Či lo už byli pokojnější obyvatelé pastevečtí, nemyslící tolik na výboj, jako spíš na píseň, kterou u hliněného přeslenu předzpěvovaly nad ovčím rounem plavé ženy širokých boků, s očima barvy kvetoucího lnu, z jejichž rtů, prudce opojných, kanula slova jako med? Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozeseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů, nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Methoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.