potah

Reference

Vzpomínka malířská :: odstavec 12
Jindy se rozběhl za malířem maní nemaní až na rozorané brambořiště u nádraží. Před stojanem stál zapražený kravský potah, vedle něho hospodář v mejšlatech s bičem v ruce. Kolikrát už viděl podobný výjev celkem nevšímavě - byl příliš okoukaný a známý. Malířova ruka proměnila tuto všední skutečnost v nový svět, v němž čela krav nesla oblohu světla betlémského a v oranici zbylo ještě místo na nízké podvečerní slunce, zářící jako čerstvě nastlaná žitná sláma. Tento obraz nebyl namalován z okru, sieny a indiga, ale jistě z horka a úžasu, neboť jak jinak by vydržel v očích víc než třicet let, bez popraskaného laku a zákalu patiny...
Pouť vzpomínavá :: odstavec 27
První představení bylo téměř bez diváků. Panímámy nakukovaly oknem, ale dovnitř nevešla žádná ani ze zvědavosti. Hospodáři dali přednost vžitému oblíbenému mariáši. Ani s ovocnou školkou nepochodil. U školy byla skalnatá planina, nikomu k potřebě, jen prasata v ní ryla. Tu si vyorodoval na místní školní radě, ale nikdo z dospělých nepřiložil ruce k dílu. Sám s většími školáky musil lámat kámen, s mladším kolegou vyrýval drny, navezl zem a nikoho z kolemjdoucích ani nenapadlo, aby nabídl potah k zorání, jakou měl radost, když na návsi vysadil první kaštany, u katovické silnice lípy a třešně, které však velmi trpěly od "hamburáků". To byli formani, kteří vozili z Podlesí po nápravě dlouhé dříví ke Katovicům, odkud bylo plaveno po vodě až do Hamburku. Tehdy byly novotou v kraji zástěrkové věnečky. Pan řídící složil k nim písně, děvčata našila kroje, ale panímámy nechtěly dovolit dcerám, aby šly tancovat na tento divný bál. Zdrželi jsme se déle v prostředí venkovské školy ze sklonku století nejen proto, abychom vás důvěrně seznámili s ovzduším Bohumilova dětství, ale i pro vyvolání života pootavské vesnice před půlstoletím.