Pouť vzpomínavá ::
odstavce
25-26, 53
Pan řídící Ullrych nalezl v Novosedlech zcela odlišné prostředí, než bylo ve Strašicích. Kraj byl sice bohatší, ale větší část vesnice propadla alkoholu, čtyři nejkrásnější usedlosti přišly na buben a mladí hospodáři neznali jiné zábavy než denní vysedávání v hospodě. Proto musil své vychovatelské úsilí zaměřit především na dospělé. Založil ve vsi Pošumavskou jednotu, hospodářský spolek, hasičský sbor a ochotnické divadlo. Ve školní kolně stála celý rok nová stříkačka s plátěnými vědry na hašení. Když ve vsi hořelo, byla to zpravidla dcera Lidunka, která musila hasičské nářadí připravit k prvnímu použití, než z polí přiběhli skuteční hasiči. Dveře do školy se netrhly zejména v senách, kdy je čas rojení včel; a pan řídící musil mít stále přichystaný trokar pro případ, že některá pasačka se příliš zabere do hry a krávy nechá pást na mladém jeteli.
Ochotnické divadlo mu z počátku připravilo jenom zklamání. Co tu bylo přemlouvání, než sehnal dostatečný počet herců, aby s nimi mohl nacvičit první kus. V úzké kuchyni jeho školního bytu se konaly zkoušky a dcera Lidunka od věčného poslouchání uměla zpaměti všechny role. Herci byli "tvrdí", těžkopádní, co chvíli jim musela napovědět a ještě častěji převzít celou úlohu, když některá herečka se příliš opozdila při večerním úklidu v chlévě nebo dala přednost dostaveníčku. Pan řídící musil také sám namalovat celé jeviště, Než se děvčata vrátila z půlnoční mše z Volenic, byla jejich kuchyně k nepoznání. Proměnila se v pokoj a krajinu, všude byly samé dveře, samá kulisa a vzduch přesycený pachem klihových barev. I damašek z chystané výbavy musily dospívající dcerky věnovat na sufity a oponu. Celou hru zrežíroval, maskoval herce, lepil jim mastixem pod nos mohutné vousy z koudele a připáleným korkem černil obočí - a samozřejmě musil také sám hrát. A hrál jednou tak vášnivě roli hrobníka, že zapomněl na nose cvikr, a jakmile vešel na jeviště, byl okamžitě poznán od všech diváků k všeobecnému veselí.
...
Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.
Ludmila Ullrychová
