• 
• 
• 
• 

konsistoř

Reference

• Stříbrné Hory :: odstavec 23

  V školním archivu stříbrnohorském nalezl jsem některé údaje o Klostermannovi. V roce 1857 chodil do zdejší druhé třídy a ve školním katalogu má všechny předměty oznámkovány "eminenter" včetně krasopsaní, u něhož jistě dobrý pan učitel Šafránek musil zavříti obě oči. Krasopsaní zůstalo už Karlu Klostermannovi školským úskalím až do maturity a klikyháky pozdějšího romanopisce luštili v tiskárnách všichni sazeči. Tato část výuky se nezdařila ani pedagogovi tak úspěšnému a fortelnému, jakým byl Petr Šafránek. Titulu vzorného učitele se mu dostalo za celoživotní práci od českobudějovické konsistoře a císař pán mu zapůjčil stříbrný záslužný kříž s korunou. Mnohem později ho vystřídal v školní a osvětové práci jiný učitel, Josef Rybák, který napsal "Dějiny města Hor Stříbrných", jež obec stříbrnohorská vydala svým nákladem "k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále našeho Františka Josefa I.".

• Vlachovo Březí :: odstavec 8

  Duší předobrou byl "páter Radost" z Klostermannova románu "Ecce homo", který ze štekeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost - tímto "přezděvem" si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl věru hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan mel k smrti rád rapé a "ten boží truňk". Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho "radost ze života". Posílávala mu kaplany, vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světce, že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. - Ted se jistě raduje někde v ráji se svými stolovníky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představit tváře zchmuřené a asketické.

• Vlachovo Březí :: odstavec 7

  Duší předobrou byl » Páter Radost« z Klostermannova románu »Ecce hommo«, který ze štěkeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost. Tímto »přezděvem« si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém Pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl, věru, hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan měl k smrti rád rapé a ten boží trunk. Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho »radost ze života«. Posílávala mu kaplany vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světci že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. — Teď se jistě raduje někde v ráji se svými stolovniky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představiti tváře zchmuřené a asketické.