Pastvy ::
odstavec
3
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví
něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak.
To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma
v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť
na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným.
Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku
oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase
do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném.
V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady
knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později.
První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy
a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a
světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela
svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého
hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený
krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a
česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za
své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením
smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy
plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu
nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé
vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo
zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je
království dítěte ...
Višňovka, Bělčice
