Rybníky ::
odstavec
16
Roso, lůžko zrození rusálčina, lysko a tmo! - jak
nevzpomenouti škádlivého smíchu koupajících se dívek, jímž stříkly tolikrát do mých vzrušených očí.
Luna se leskla matně na jejich vlasech, zatím co do
pěšinky v zblochanech odložily chvatně svůj šat.
Oděny jenom studem a šátky na hlavách zaváhaly
na břehu, postály tiše na zrosené trávě, aby pak obrácené k mým skrytým očím, tou bělí náhle oslněným,
zmizely v teplé vodě, která tak citlivě odlila sladké
zvlnění jejich malých ňader, žádný malíř nezachytí
gesta, nad jehož prostou samozřejmost neviděl jsem
už nikdy potom obnažení cudnějšího. Kameny ještě
hřály sálavým slunečním teplem, když na ně usedly
oblékajíce se a cvrček rozkřesával jiskry hvězd. Ó, kameny, denní jeviště her otakárka fenyklového s třepeiavými černožlutými křídly!
Od rybníka byly podnikány noční výpravy do cizích
zahrad na hrušky Jakubky a do polí za "luskami".
Krásná trnutí a strach provázely tyto nedovolené
exkurse, které jsme ani zdaleka nepovažovali za polní
pych, bylyť pravoplatným vydrženým klukovským
právem. Dávali jsme pozor převeliký, abychom nepřišlápli třetí lusk a tím nepřivolali starého Hejtmánka,
který nemilosrdně vzal komukoliv čepici s hlavy. I zakrákání vránino věstilo nezdar, ó, moci cítit ještě teď
na nahém těle pod košilí chlad prudce naškubaných
lusek! Chuť měkkého sladkého hrášku je dodnes nezapomenutelná. Soustřeďuje se v ní celé naše tklivé
dětství....
hruška Jakubka
