• 
• 
• 
• 

postilion

Reference

• Rošice :: odstavec 34

  Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.

• Třeboň :: odstavec 46

  Ševětínská věž, zavrcholující vlnu městečka, je viditelná z celých Blat i z roviny třeboňské. Tytam jsou doby, kdy postilióni přepřahali koně na Staré poště, na níž už hospodaří kolikátá generace Šerých, hostinských a řezníků.

• Od Milevska k Bechyni :: odstavec 59

  Škoda, že už rozbourali starou poštu, kterou už neuvidím jinak než na nějaké šedivé fotografii. Přimyslil bych si k ní postilióna ve fráčku a nějakou rokokovou diligenci s vysokým kozlíkem, odkud zaznívala trubka i veselý pozpěv písničky: Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán. Připomíná to nějakou idylu, stejně jako kdysi život v staré škole. Učitelé tu srostli s lidem, svým dětem umožnili dosáhnout akademického vzdělání a stavěli si v Bernarticích domky, aby ani do výslužby nemuseli jinam. Nebývalo vždycky lehké jejich živobytí, ale těšili se opravdové vážnosti.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 33

  Netušil jsem, že na staré poště zažiji nejpřekvapivější klenčskou chvíli. Vešel jsem do průjezdu tohoto starodávného stavení a začal si kreslit nádvorní přepřažní stáje, kde dříve postilióni vyměňovali koně. Najednou se otevřely dveře, po schodech přiběhla poněkud rezolutní paní a velmi stroze se zeptala, cože tu dělám. Představila se jako majitelka tohoto domu. Když jsem jí obšírně vysvětlil, proč a nač kazím papír, vyzvala nás, abychom se přezuli a následovali ji nahoru. Vedla nás po schodech, kde na chodbě visela poštovská trubka se střapci, potom otevřela dveře jednoho pokoje a nám se údivem zatajil dech. Empírový stylový nábytek se zaleskl svým zlacením a ze stěn se dívaly z dobových podobizen tváře pana poštmistra Šafránka a jeho paní, tak dobře známých z Baarovy trilogie. Bylo nám vysvětleno, že naše průvodkyně je jejich pravnučkou a těmi rodinnými památkami se nám chtěla pochlubit. Sám sebe jsem se tázal, zda v tomto pokoji byl i ilustrátor Adolf Kašpar, kterému by se v tomto interiéru jistě samou radostí zúžil dech.