mansardová střecha

Reference

Rošice :: odstavec 31
Kráčím pomalounku z luční pěšiny k hrázi, která je zastíněna alejí dubů, cvrká cvrček, hořce zavoněly puškvorce a z humen vcházím na nádvoří bratronického zámečku. Nahořkle dýchnou ořechy, nad nimi šedne mansardová střecha, štít pivovárku se zakudrnatí křivkami barokních říms a z hnízd na komínech zamávala černobílá křídla, zaklapaly čapí zobany. Přinášejí prý štěstí a nikdo u nás jim neubližuje. Dovedou však překvapit i vystrašit: náhle cosi spadne s výšky na dvůr a zasyčí to rozvinutou užovkou... V celém zámečku je mrtvé ticho. Vcházím do parku, jehož lavičky opanovaly lišejniky, na zarostlých záhonech rudne rybíz, vladaří lebeda a mléč...
Vzpomínka malířská :: odstavec 10
Před vchodem do zámecké obory stála tehdy stará dubová alej, která činila popředí barokní myslivně s mansardovou střechou. Chodíval jsem tam dedečkovi pro jelení lůj, kterým si potíral onučky z plátna, což byla osvědčená věc, stokrát vyzkoušená z dob jeho mladistvých vandrů. Byl to tedy kout důvěrně známý nejen scenerií, ale i vousatým hajným. Vedle v řece chytávali rybáři na udici okouny, což byla zábava tak trochu panská.
Sláva Sušice :: odstavec 39
Za vsí odbočuji vpravo k žíkovskému zámečku s mansardovou střechou a odběhnu si ještě do Svojšic. Mezi Svojšicemi a Zápotočím jsou všude hrůbata, připomínající staré ryžování. Ve vsi samé zaujme stará tvrz Cílů ze Svojšic, která je zachována i s původním gotickým vchodem až na přestavěnou obytnou část. Fara, krytá šindelem, kde valbičku zavrcholuje znamení kohouta a mohutné kamenné pilíře zpevňují zdivo, přichystala ještě jiné překvapení. Mezi okny je zvláštní výklenek se soškou bičovaného Krista, jenž tvoří střed jakési husitské monstrance, kterou nosívali před vojskem v proštípí táborští kněží.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 29
Do čisťoučkého náměstíčka si umístili faru s mansardovou střechou. Jen se zeptejte, koho hostíval stachovský pan farář Čech! Uslyšíte předlouhé historie o skladateli Karlu Weisovi, který měl sice drsná slova, ale srdce ze zlata. Stachovští ho vždycky počítali mezi své a k "panu mistrovi" se ubírali pro radu se všemožnými žádostmi, ať už se týkaly "hausírnícké koncese", nebo přímluvy u všemocných úřadů. (Člověk nikdy neví, kde klopýtne.) Nikdy jim nebyla pomoc odepřena. Stával ve svém černém širáku široce rozkrocen před stachovskou farou, kde byla jeho residence, ovšem bez služebnictva a kamarily, vládli jen houfu roztodivných koček a jedné želvě, jejíž občasné vandry a zmizení kolikrát vyrušily všechny skladatelovy sousedy. Tady po prvé slyšel rozhlas a skladba milovaného klasika změkčila tuto sukovatou náturu až k slzám. Nač zaznamenávati jen příhody podivínské, poděkujme za dílo "Český jih a Šumava v písni", jemuž věnoval tolik nezištné lásky a ještě více obětí hmotných.
Obděnická pouť :: odstavce 92, 108
Z Nechválic už není daleko do Počepic, staré vesnice alšovského kouzla, jako stvořené pro předlohu českého betléma. Vše je tu nějak známé a domácké: rybníček s topoly, věž cibulička, statky s pa vláčkami i typická barokní fara s mansardovou střechou. I kovárna má ozdobný štit, přístřešek a větrnou korouhvičku a navíc šrámkovské jméno U Roškotů. Ještě si přimyslete hospodu, kde najdete přestavěnou tvrz s gotickými ostěními a zbytky vodního opevnění, jež nezmizí vám z paměti nikdy. Ano, to je ves starého vladyčího sídla rodu Počepických. Jeho erbovní znamení, bílý čáp se zavěšeným zapečetěným psaním na prsou v červeném poli, je namalován v presbyteriu gotického kostela sv. Jana Křtitele a štít hospody U Čápa honosí se stejnou heraldikou. Chloubou kostelního inventáře je barokní křeslo, vzácná řezbářská práce, před lety vystavená v Praze na výstavě barokního umění.
...
Vyšel jsem od sedlčanské Církvičky do krajiny spanile lyrické, kde se prostíraly louky s prostou otavní květenou, na polích dokvétaly brambory, šelestily ovsy, pohvizdoval vítr v drátech a modravá průzračnost přibližovala dálky. Za žitništi zasvitla hladina rybníka Musiku, mezi stromy jsem zahlédl mansardovou střechu příčovského zámečku a od něho vpravo na táhlé hnědavé vlně se tmavěji rýsovala zříceninka Větrníku, kde stával větrný mlýn...
Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 38
Teprve o tři čtvrti století později tu stála radnice s mansardovou střechou, která měla odlišit a oddělit Klenčí od pouhých vsí. Zmizela z obrazu městečka při náletu amerických letadel v boji s ustupující německou armádou v květnu pětačtyřicátého roku, kdy na faře vzaly za své i staré matriky s důležitými zápisy o Kozinově rodu. Tím Klenčí utrpělo svou největší kulturní ztrátu. Rodopisci Václavu Sladkému, klenčskému učiteli a dražinovskému rodáku, patří jistě upřímný dík všech milovníků chodské historie za to, že včas z nich vypsal nejdůležitější data a použil jich ke svým rodopisným studiím.