Marie Schnurpfeilová

Reference

Rošice :: odstavce 10, 14, 17, 26, 34-35
To je tvář bývalé paní lesní z Rošické myslivny.
...
Vidím ji zrytou písmem poznání, modelovanou úžasem i bolestí, na pozadí knih v jeho vinohradském a smíchovském bytě, soustředivém a prostém jako cela, a zase v zeleném světle u širokého okna v jeho dobřichovickém "buenu retiru", kam všude jsem za ním na pozvání přicházíval s rukopisy svých raných veršů, s tlukoucím srdcem, pochybnostmi i nadějemi pětadvaceti let. Jednou při vyslovení jména mého rodiště nezvykle zjihla a tehdy po prvé byly přímo pojmenovány Rošice. Několik důvěrných podrobností, naznačených z naší krajiny, svědčilo o přesnějších znalostech, než které je možno získat z knih anebo vyprávění. Neptal jsem se víc, cítě přejemně, že jsem vyvolal nějakou vzpomínku rodinnou jaksi mimoděk, nečekaně, jediným jménem. Až později mi bylo naznačeno víc a tehdy také bylo vysloveno jméno Šaldovy tety, Marie Schnurpfeilové, paní lesní na Rošicích, která tam žila před sedmnácti lety.
...
Dvoje prázdniny, v roce 1883 a 1885 prožil v Rošické myslivně F. X. Šalda, kvintán a septimán pražského akademického gymnasia, u své tetičky Marie Schnurpfeilové. Jeho podobu z těch let nám zachoval fotografický snímek a paměť šestadevadesátileté hajné Josefy Neubergerové. Její otec býval komorníkem u bratronického barona, k němuž pravidelně docházíval se služebním hlášením pan lesní z Rošic, o prázdninách doprovázený svým studentským synovcem. Vnitřní tvář jinochovu, kterou nedovede zachytit fotografická deska, musíme hledat jinde. Je skryta v některých vzpomínkových povídkách knihy "Dřevoryty staré i nové", kde ji postihneme na několika místech citlivou a živou.
...
Někdy prudká bouře změnila tento idylický obrázek. Déšť zahnal promáčené poutníky do myslivny a hajnice, které byly naplněny do posledního místa, a jemná paní lesní měla i s hajnou kus perné práce, než daly zablácenou domácnost aspoň trochu do pořádku.
...
Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.
Moje vzpomínání provází ještě rakev s paní lesní k vratům blatenského hřbitova po tragickém životě jejích tří dětí a loučí se i s kroky pražského studenta, jež se vzdalují luční pěšinou k Podolskému rybníčku a dál až do Blatné, aby tam zastihly připravenou poštovskou diligenci.