-
Rošice ::
odstavec
30
V čase, kdy tu procházel, už rudnou šípky, začíná fialovět vřes a v suchých metlicích dokvétají třezalky. Nevím, zda si povšiml i bramborového květu, mateřského znamínka naší krajiny. Spíš jej asi upoutal rozhled k Boubínu a Bobíku přes první strniště a louky, kde se i tehdy jistě pásly krávy a stranou prvních oráčů sbírala klásky bosá husopaska. Pozorně nabírám do očí jímavou tichost této krajiny, jejíž sluncem ožehlá tvář teskní z vybledlého kartounu nebes.
-
Sláva Sušice ::
odstavec
62
Byl tak světlý večer, že se mi chtělo jít pasekami až k Prášilskému jezeru. Dokvétaly arniky, vánek roznášel jejich hořkou vůni, v brusinčí se rděla červeň vrcholícího léta, pod temnými keři jalovců se modraly kuličky borůvek a nízké slunce zlatilo stébla rozvlněných metlic. Potkával jsem rozesmátá děvčata s hřebeny na česání borůvek a jejich smích zvonil křišťálovou slovenčinou jako ze studánky. Měkce se mi kráčelo po poduškách ploníku mezi třezalkami a velkými šumavskými zvonky...
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavec
25
Ještě přejdeme kolem Starých Prachatic, původní osady, po níž dostalo nové hrazené město svůj název, sejdeme krabatou polní cestou k úhoru plnému chrp, třezalek a vlčích máků. až ke kapličce na skále, kde se modrá pávinec a naše oči překvapí úchvatný obraz.
-
Krajina alšovská ::
odstavec
16
Kolikrát už jsem šel k budskému dvoru, kam malý Mikolášek běhával s bratry za jejich přítelem Vilémem Kailem, bratrem Marininým. Jdu znovu švestkovou alejí po silnici mezi žitništi, na mezi se modrá čekanka a žloutne svízel, u rybníčka před dvorem se bělá hejno hus a pod vrbami se koupají děti. Olše nahořkle dýchne svým ztemnělým listovím, po mandlích zavoní tavolník, puškvorec zavane z bahna a řebříček i třezalka vejdou do mých smyslů vůní neopakovatelnou. Šumte, sosny Košatina, zvučte včelím chorálem, košaté lípy u dvora budského! Můj krok vyplašil bělásky na zvlhlé pěšině a já se dívám na jeden půvabný dětský aktík s šátečkem na hlavě - a vidím Marinu Alšovou! - "Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni" ... říkej, říkej, děvčátko, toto říkadlo, ať je má představa zcela živá! - Marino Alšová! Která líbeznější žena kdy prošla českým uměním výtvarným?
-
K metropoli kraje ::
odstavce
56, 89
Jak krásná byla blankytná křídla modráskova na květu třezalky, jak úchvatný pohled na krajinu, stulenou pod táhlou vlnou Kleti a Boubína. I usedl jsem na kraji lesa pod Hosínem a díval se k městu, kam se sbíhají všechny cesty kraje.
...
V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.
-
Poutní místo ::
odstavec
25
Jak jinak rozumím srdci matek, které přišly pokorně a důvěřivě složit břímě soužení k nohám té, již slova vzývání jmenují "Potěšeni zarmoucených". Tváře nesličné mají, duši prostnou a měkký zrak, jímž z nitra zří úžasná bohatost citová. Jaká přemíra něhy je skryta v pohlazeních jejich velikých, drsných rukou. Pro tebe, Maria, uvily věneček z rosičky, pomněnek a lučních kohoutků. Tobě položily "do křídla", jak se tu krásně říká klínu, kytičku svízelu a třezalky.
-
Obděnická pouť ::
odstavec
130
Z dálky přinášel vánek zvlněné echo mariánské litanie, mísící se s chvěním osiky a vůní rozkvetlých třezalek, tma zhoustla v neprostupnou stěnu a před námi z rozhozených trsů světel jsme tušili cíl pozdního nočního návratu, Petrovice.
-
Sluneční poutník ::
odstavec
19
Když tu chodíval ještě zdráv, kreslíval si na mezích ostrou špičkou tužky téměř všechnu domácí květenu: slzičky Panny Marie, nízké pupavy nebo narůžovělé jehlice babí hněv, tak sličné ve své složité prostotě. Tady si pozorně prokresloval jahodník od květu až po plody s botanickou soustředěností, a podle svědectví malíře Karla Javůrka (nechápu dobře proč) prý od té doby začala jeho trudnomyslnost. Já si však ponechávám v zraku dívku v červené suknici, ležící někde na pokraji hájku s uzlíkem hříbků opodál, jak ji v šťastné chvíli namaloval na jeden dopisní papír. Pro koho asi? Ještě kvetou třezalky a pávinec teskní svým bledě modrým květem pod třepetavými běláskovými křídly, ale mě víc zajímá, na které straně leží Bělá se starodávným kamenným mostem, ozdobeným alejí barokních soch, kde si Josef Mánes nakreslil německou selku v kroji, který je tak podobný chodskému.
třezalka tečkovaná
